Zážitky

Bytost ze stínu

20. ledna 2015 v 8:00 | Ameline
Kdysi jsem nechtěla vidět spoustu věcí, a to se mi vymstilo. Před rokem a půl jsem si prošla velice zajímavou zkušeností. Od té doby jsem zase hodně jinde, přesto bych se ráda o tento příběh podělila. Já se vždy viděla jako milá optimistka, která na všem vidí to dobré a má každého ráda. Cokoliv, co tomuto obrazu neodpovídalo, nepřekročilo práh vědomí. V jednu chvíli jsem se ale chytila za nos a začala se rozhlížet, co to vlastně v sobě všechno mám. Studovala jsem své sny, hledala cestičky jak pochopit, co nosím v podvědomí. Byla jsem ve velmi křehkém stavu, když mi do života vešla dost náročná situace. Cosi se stalo. Ty dvěře, na které jsem klepala, se otevřely a co z nich vyšlo mě zahltilo. Jako bych v sobě měla vypínač, který přepínal mezi dvěma póly prožívání a uvažování. V jednom jsem byla tou milou optimistkou, v druhém krutou, sobeckou manipulátorkou bažící po moci nad ostatními lidmi. Nepoznávala jsem se.

*to, co jsem prožila bylo poměrně nebezpečné a nemuselo dopadnout takto dobře, naštěstí jsem ale byla připravená a měla sakra motivaci se dát do pořádku.

Inu, pro to, abych nastalou situaci zvládla, byla jsem stále častěji "tou druhou", protože "miloučká optimistka" na to neměla sílu. Hodně jsem některým ublížila. Padala jsem do propasti. Všiml si toho jeden můj dnes velmi dobrý přítel, který si vypěstoval mimořádně jasný zrak. Řekl, že ve mě vidí boj víly a nekromantky a poskytl mi dost silné varování, že můžu rozbít všechno, co jsem považovala za důležité a obrátit proti sobě nejbližší. (cont)

Cesta nocí

19. ledna 2015 v 18:00 | Ameline
Je mnoho lidí, kteří se nočního světa bojí. Noc vše proměňuje. Vede nás dovnitř, do našeho nitra. Ne každý to nese dobře. Proto si zacpáváme uši sluchátky, abychom náhodou neslyšeli vlastní myšlenky. Proto se skrýváme před temnotou, protože vrhá světlo na toho tvora, kterým ve skutečnosti jsme. V pohádkách má temný les nebo hluboká jeskyně symbolický význam a představuje hlubiny nevědomí. Místo, kde jsou známé věci pokroucené, odlišné, kde mizí cesta a svět se stává divokým a chaotickým, místo, jímž se prohánějí archetypální postavy, ne všechny přátelské. Je to ale také místo podstatného přerodu, velké lekce a nezřídka život měnící zkušenosti. Proti této pradávné představě noci je ta naše noc, jíž prožíváme v bezpečí a teple našich domovů, kterou snadno můžeme zaplašit žárovkou, nocí ochočenou a domáckou. Jsem zvyklá často v létě spávat v lese pod širým nebem. Taková noc je sametově hebká, mírně vzrušující a prakticky cítíte to přátelské objetí okolní přírody. To je noc zvláštních, pro městského člověka neobvyklých prožitků a jasných snů. Blíží se mnohem více té prastaré noci, která se vryla tak hluboce do našich představ - blíží se jí asi tolik, jako se blíží nůž na dopisy meči. Prošla jsem však kdysi i takovou nocí, která skutečně byla cestou k sobě. Je to zážitek, který mě definitivně přivedl k víře ve vyšší síly a s trochou nadsázky vyvolal obrat v celém mém životě. Stalo se před třemi lety a pro téma týdne bych si to ráda připomenula.

Byl únor a ještě poměrně tuhá zima. Kamarád slavil narozeniny a jiný mu k tomu účelu poskytl chatu. Těšila jsem se na dobrou společnost lidí, které jsem měla ráda. Část osazenstva jela autem, část se však rozhodla pro desetikilometrovou procházku. Mohlo být asi 8 večer. Rozhodla jsem se také projít po svých. V autě jsme nechali věci a vydali se na cestu. Skvěle jsme se bavili, zpívali jsme oblíbené písničky a mě bylo nádherně, přestože jsem s procházkou nepočítala a neměla na to úplně dobré boty ani oděv. (cont)
 
 

Reklama