Úvahy

Oči umělce

10. února 2015 v 12:53 | Ameline
Podívejte se kolem sebe. Co vidíte? Předpokládám, že spoustu běžných, ničím zajímavých věcí. U mě, s vyjímkou počítačového příslušenství jsou to namátkou 2 hrnky, pilník a miska se strouhaným jablíčkem. Vidíte, jak snadno jsme si tyto předměty zařadili, určili co jsou?

Představme si některého z prvních lidí, jak se pohybuje savanou. Jeho dva hlavní cíle jsou nenechat se sežrat a naopak nějaké jídlo najít. Potřebuje se ve svém světě orientovat. A tak si rodící se inteligence vytvoří zkratky, škatulky, do kterých začne věci kolem sebe třídit. Schopnost s těmito kategoriemi lépe nebo hůře pracovat je jedním z nástrojů inteligence. Jde o určitou míru abstrakce, která poté umožňuje lépe vidět souvztažnosti. Dejme tomu, že takováto bytost, jakou jsem popsala, spatří strom. Nijak si ho nemusí prohlížet, ale zařadí jej do své mentální kategorie "strom" a neplýtvá pozorností, aby jej zvlášť studovala. Tuto ušetřenou mentální kapacitu potom může použít k tomu, že si všimne na stromě ovoce. Nebo hodně velké kočky. Ostatně tento postup nám v podstatě propůjčuje nástroje pro řeč jako takovou. Když jste si tento odstavec četli, při slově "strom" jste si vybavili obrázek, daný nejspíš také částečně kontextem (=savana), ale především určitým typickým představitelem vaší kategorie "stromy".

Dnes vnímáme svět v běžném provozu právě přes tyto kategorie. Bohužel také většinu energie, kteoru tím uvolníme, vkládáme do projekcí a emočních reakcí. Vidíme na semaforu červenou (dnes mám den blbec, to je určitě naschvál), vidíme zbytky Vánoční výzdoby (a cítíme se smutně, protože se nám po někom stýská). Tyto vazby, takovéto hodnocení, je velmi dobré se naučit tlumit, protože to otevírá větší prostor intelektu, aby se projevil - jakože v dnešní době to někteří potřebují jako sůl. Můžeme si vzít jako zjevný příklad trému. Když člověk začne přemýšlet, jak vypadá, co si o něm kdo myslí, vezme mu to kapacitu, kterou potřebuje, aby např. správně odpovídal na otázky zkoušejícího. V méně výrazné podobě se to drtivé většině lidí děje dnes a denně, mě nevyjímaje.

Ale zpět k mým hrnkům a pilníku na stole (jablíčko jsem už stihla zkonzumovat). Co by se stalo, kdybychom se na chvíli vzdali automatického rozřazování věcí? Nemohlo by snad dojít k tomu, že bychom je uviděli tak, jak jsou? Není to nic záhadného, umělci, výtvarníci tohle dělají neustále. Podívejte se kolem sebe. Všechny ty linie, barvy, odrazy světla - i v prostoru obyčejného pokoje lze najít tolik nádhery! A co teprve venku! Způsob, jak se jiskřivý sníh sype z bílého nebe, světlo odražené v každé vločce, jak se usazuje na ladných křivkách aut, ostré linie větví jabloně a měkký mech, který ji obrůstá, to, jak se na konci pokrouceného tmavého listu utváří duhová kapka vody... Vzdalující a přibližující se hučení motorů - každý jednotlivý výbuch - tichý zvuk sypajícího se sněhu, kroky lidí na chodníku, ťapkání malého psa, vaše vlastní kroky... chladný, vlhký vzduch, který nese nedefinovatelnou směsici pachů - parfémy, auta, psí srst, něčí kožený kabát... To, jak se každý krok v ozvěnách nese vaším vlastním tělem, kostmi, svaly, dotek oděvu na kůži, vítr ve tváři, jemné zvíření vzduchu, když někdo projde...

Je krásné moci na chvíli opustit konstrukce, které jsme si vytvořili jako rozhraní mezi sebou a světem, vyjít z pasti vlastních myšlenek, a chvíli prostě vnímat. Lze tak získat perspektivu toho, jak naše každodenní myšlení realitu zkresluje. Každý okamžik je neopakovatelný, jen mrknete a zmizí, aby byl nahrazen jiným, který je mu třeba velice podobný, ale přesto se liší. Na chvíli se vzdát tlumičů reality a dívat se na svět, jako bych jej viděla prvně. Stát se na chvíli dítětem, naplněným bezmezným úžasem nad tím, co je obklopuje. Na chvíli vidět svět tak, jak jej vidí umělci.

Hudba a tanec

21. ledna 2015 v 18:00 | Ameline
Je-li základem vesmíru symfonie, je život tancem. Nejdůležitější, co jsem se naučila ve své krátké koketerii s orientem je, že úkolem tanečnice není pohybovat se v rytmu, dodržovat choreografii a znát kroky či být krásná a svůdná. Úkolem tanečnice je hudbu prožít a vyjádřit a forma jen dává nástroje. Proměnit zvuk v pohyb. Vcítit se do emoce skladby a dát jí další rozměr. Tanec je život. Život je tanec. Příliš často tančíme standart tam, kde bychom mohli snad lépe improvizovat a nalézt vlastní cestu. Zazní první tóny písně a každý poslušně hledá partnera, aby mohli jít ve stopách každého, kdo valčík tančil před nimi.

Nechci znevažovat tradiční tanec, protože ten má své velice důležité postavení. Protože každý ví, jaké jsou kroky (nebo by to měl vědět, když obráží plesy a pokouší se tančit, ne jako nejmenovaný šlendrián, co vystupuje pod pseudonymem Ameline, který se spoléhá na to, že se umí nechat vést), dynamika se tak stává jemnější a neverbální komunikace dosahuje nebývalých obrátek. V takto úzké formně je pozorovatelný každý detail a ten přirozeně nabývá na významu. Bezpečná forma sebevyjádření, roky prověřená. Schopnost následovat konvenci je stejně důležitá, jako schopnost ji opustit a mezi vířícími páry si nacházet vlastní cestu.

Rytmus. Melodie. Aranžmá. Co z toho dělá hudbu hudbou? V čem z toho se ukrývá její potenciál? Jak je možné, že mistři dokáží vytvořit vzorec, který se v nás samých tak hluboce odráží? Zavřete oči. Vpusťte hudbu do své duše. Naplňte se jí. Tělo neodolá. Není možné zůstat stát. Prosím, nikdy nezůstávejte stát, když duše touží po tanci. My sami se stáváme tichým nástrojem a připojíme se na vlnu, po níž již plují kytary, housle, flétny či také sám lidský hlas. V tanci se odevzdáme, prožijeme smutek i radost, jež skladba nese. Netančíme pro to, abychom udělali dojem. Netančíme pro kultivaci svého těla. Dokonce netančíme ani pro vlastní potěšení, ačkoliv to nás přirozeně provází. Tančíme pro hudbu samu. Sami o půlnoci v pokoji, na přeplněném parketu nebo třeba na pódiu. Plynutí hudby podobá se plynutí života. Tanec podobá se tomu, když život skutečně žijeme a prožíváme. Bojíme se žít. Bojíme se prožívat. Pokud lidé tančí, pak v bezpečných mantinelech standartních tanců. Co by si o mě řekli lidi. Co bych si o sobě řekla sama. Běžná rodičovská výtka "jseš ty vůbec normální?". Dnes bych ráda odpověděla s patřičnou hrdostí: "ne, nejsem".

Tančím ráda a často a někdy mi nevěří, že jsem střízlivá a "čistá". Nevadí mi to, ti, kteří mě takto hodnotí se dívají z jejich malého vězení konvencí. Mou výhodou je, že mám přátele roztroušené po dalekýchi blízkých dědinách a tak s nimi obrážím místní malé plesy či festivaly. To se to dělají vylomeniny, když tam znám desítku lidí, kteří mají pro mé taneční excesy pochopení (já se jich neptala. Oni nic neříkali). Je to však setkání se svým tělem - a rytmem vesmíru - když jen s malými přestávkami na parketě pátou či šestou hodinu následuji hudbu třeba až na pokraj zhroucení z vyčerpání. Vřele doporučuji.

Původní publikace 23. dubna 2014 v 0:26

O příčině a následku

21. ledna 2015 v 13:00 | Ameline
Nevěřím v determinovaný vesmír. Považuji svobodnou volbu jako jednu ze základních vlastností vědomí. To, že je tato volba velice často předvídatelná - dokonce ještě častěji, než se zdá - vůbec neovlivňuje tuto základní podstatu.Předvídatelnost totiž pouze znamená, že některé rozhodnutí je pravděpodobnější, než jiné. Že v daném životním kurzu se střetneme s určitými obtížemi či výhrami. Není na tom nic náhodného, přesto se na úrovni individuálního vědomí stále jedná o volbu. Náš osud je následkem této volby. Dějové linie našich životů se kroutí, proplétají, uzlují či rozmotávají a dohromady tvoří silnější provazy národů a zájmových skupin nebo ekologických nik, které se dále proplétají do jednolitého spletence, který můžeme nazvat osudem světa. Není náhodou, že sudičky vždy byly přadleny, které spřádaly malá vlákénka dějů do kontinuálního proudu nitě života - ať už se jednalo o severské Norny nebo řecké Moiry či naše sudičky (tento obraz porovnejte s obrazem na 10. tarotovém trumfu). Pokud je člověk velmi pozorný, může tyto linie zahlédnout. Protože o tom však vím málo a stává se mi to výjimečně, že uvidím věci takto jasně, míním se spíše věnovat záležitosti právě osudu a karmy podle zákonitostí, jež jsem byla schopna postřehnout.

Já si karmu nebo osud představuji jako to, co se nevyhnutelně musí stát kvůli tomu, kdo jsme. Na základní psychologické úrovni se jedná o opakování stejných vzorců např. ve vztazích když vyhledáváme partnera určitého typu. V momentě, kdy něco není v pořádku, bude vyvíjen stále větší tlak na dané místo, podobně jako by ve větrném tunelu vítr stále narážel na neaerodynamický prvek. Tento "větrný tunel" není nějáká vnější norma, ale pohybujeme se spíše na úrovni niterného rozporu. Vrátím-li se ke kontextu psychologickému, který se přeci jen snáze pozoruje, vezměme si ženu, která si opakovaně vybírá za partnera alkoholika. Nebyl by to problém, pokud by toto odpovídalo její představě o životě, což ale tak z jakéhosi důvodu není. Až skrze nesoulad těchto protichůdných tendencí vzniká její "neštěstí", které ji nutí sladit se sama se sebou. Pro nás je například v tomto případu jasné, že její prvotní volba je "špatná" a její snaha o odlišný život jeví se zcela zdravá, ale ne vždy je to možné tak snadno rozseknout a považovat naši racionální a vědomou stránku za tu část, co ví všechno nejlíp zatímco "čertíci z podvědomí" nás sabotují, tak to rozhodně není. Dokonce bych řekla, že čím silněji rozum deklaruje svou nadřazenost, tím je ve skutečnosti hloupější a omezenější. (cont)

Odpuštění

21. ledna 2015 v 8:00 | Ameline
Po dvou poněkud melancholických článcích udeřím na pěknější notu. Budu mluvit o odpušnění. Někdy je obtížné odpouštět a kolikrát ta největší výzva je odpustit (skutečně odpustit) sám sobě. V souvislosti s odpuštěním musím mluvit o celém tom komplexu soudu, viny, trestu a pokání. Zadostiučinění. Ale co třeba zkusit pochopit a odpustit?

Křivda implikuje, že došlo k jakési škodě následkem neférového jednání. Přirozenou reakcí je škodu minimalizovat, sjednat nápravu co nejrychleji a nejúčiněji. Nicméně zůstala rána, která si žádá ošetření, aby se mohla hojit. Avšak je to právě dojem křivdy, který leckdy zahojení brání. Jako když odmítáme si dát ošetřit zlomenou nohu, dokud nebude odsouzen viník, kvůli kterému k úrazu došlo. Proč bráníme hojivým procesům, aby proběhly? Možná jako formu trestu pro viníka, který musí být konfrontován s následky nebo jako připomínku pro nás samotné? Nebo zranění musí být uchováno jako "důkaz" pro pozdější použití. Některé staré křivdy jsou zapuštěny tak hluboko, že má člověk pocit, že jej definují a nedokáže je proto pustit, ze strachu ze ztráty známého. Je dobré oddělit zranění od křivdy, aby se mohlo hojit.

Tak došlo k jakési "skutkové podstatě" křivdy, nebo alespoň máme ten dojem. Je tedy namístě Soud, který přisoudí Vinu. Sami jsme tím soudem, tedy není třeba se odvolávat na externí autoritu. Cítíme, že se křivda stala. V našem světě se tedy skutečně odehrála a nemá smysl ji popírat či pro ni hledat potvrzení. Jenomže jak povolanými soudci jsme? Ráda bych vzpoměla na povídku "Poslední soud" Karla Čapka. Po smrti se několikanásobný vrah Kugler ocitne v soudní síni. Proti očekávání však Bůh nestojí v pozici soudce, ale jako svědek. Když se tomu Kugler diví, dostane se mu této odpovědi: "Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno." Rozdělujeme vinu jako nějáký artikl, ale je to skutečně cesta? A jsme opravdu rozdělení na viníky a jejich oběti? Nebo jsme snad všichni vinní? Skutky můžeme roztřídit na lepší a horší (vztaženy k nám samým, naší osobě, naší vlastní morálce, našemu vidění světa) - můžeme ale jen na jejich základě soudit člověka? Hodnotit jeho "cenu"? Rozumíme ale vůbec, co daného člověka k jeho jednání vedlo? (cont)

Stín

19. ledna 2015 v 23:00 | Ameline
Co to je stín? Co se ukrývá v temnotách naší bytosti, o níž bychom tak rádi řekli, že nepatří nám? Kdo je vyhnancem našeho já, odvrženým "zlým" dvojčetem? Z exilu našeho podvědomí přeci stejně nad námi nemůže mít moc, ne? Inu, smutná pravda je, že může a má. Naše nerozpoznané, nerozvinuté a nepřijatelné vlastnosti nemizí; jenom se shromažďují v temných koutech osobnosti jako stíny. Sbírají sílu, a když dostanou příležitost, vyrazí na povrch. Pokud se skrývaly dostatečně dlouho, začnou si žít svým vlastním životem. Kdo chceš ke světlu, poznej svůj stín.


Stín zahrnuje všechny odvrácené, temné nebo i jen odmítané či nežité stránky, které jedinec (a stejně tak i společnost) sice má, ale z nějakého důvodu se jimi nechce zabývat. Patří sem vše nepřijímané, nežádoucí a netolerované, co je ukryto v nevědomí, i všechno to, čehož blízkost sice tušíme, ale pro nepohodlí či bolestivost konfrontace tomu raději uhýbáme, vytěsňujeme to, lidově řečeno to zametáme pod koberec.

Obvykle jde o uzamčené duševní skladiště všeho, co nám zamlžovali a zamlčovali naši rodiče a nejbližší okolí, následně kultura, v níž jsme vyrůstali, a co jsme nakonec odmítli i my sami. Své místo tu však nalézají i pozitivní kvality, to když se naučíme - nejčastěji na základě předchozí špatné zkušenosti - držet vší silou pod zámkem třeba i svou spontaneitu, zvídavost, odvahu, kreativitu nebo další velmi výraznou stínovou oblast: sexualitu. I proto k tématu stínu přistupujeme často tak ambivalentně. Zavíráme před ním oči a odmítáme ho, a zároveň nás fascinuje a přitahuje. (cont)

Nedokonalá zpověď

19. ledna 2015 v 13:00 | Ameline
Holčičko, ale jo, pravda je, že Tě miluju. Někdy bojujem, jsme jedna z druhé zoufalý, ale prostě jsi to Ty. Jsi cele člověkem, tak, jak to má být. Možná jsi na některých místech poraněná, zkroucená, ale jsi nádherná. Nikoliv přesto, ale právě proto. Všechno, co jsi prožila na tobě zanechalo stopu, máš svou minulost vrytu do kůže. Někdy se zlobím, když si myslím, že máš být lepší. Odpusť mi to prosím. Chápu už, že požadavek na dokonalost je jedna z nejzvrácenějších věcí, které mohu vznést. Obzvláště na dokonalost, která nezohledňuje cestu a požaduje vše tady a teď. Chápu, že proces učení není instatní. Nelze se k němu přinutit ani výhružkami, ani podplácením, ale musí vyvěrat z osobní vůle. On samotný koncept dokonalosti je zvrácený, alespoň pohybujeme-li se v tomto světě. Tolik lidí se za ní žene ze strachu, že kdyby náhodou zastavili, přijdou o všechno, upadnou v rezignaci a nevstanou, a přitom nevědomky pohřbívají své vlastní bohatství hlouběji a hlouběji. Také jsem tak jednala. Jiní si nastaví "vysoký morální standart", což je jen jiné vyjádření pro mravní dokonalost, a bojí se uvolnit vlastní sílu, která se jeví nutně temná, nekultivovaná a nezpracovaná. I tomuto dojmu jsem podlehla a částečně stále podléhám.

Víš, holčičko, já si uvědomuji, jak absurdní je toto chování. Jenže nutkavá touha zaplnit prázdná místa bývá někdy silnější. Cítím potřebu Tě chránit před světem jako drahokam. Bojím se, že nebudeš milována tolik, jak potřebuješ, tak zastírám Tvůj obraz. Možná skutečně vypadáš hůře, než to, jak Tě já dokáži vymalovat. Znamená to jen tolik, že mám obstojnou představivost. Jenže Ty jsi skutečná a můj obraz je jen hloupou karikaturou. A největší životní ironií je, že občas si sama přeji, aby jsi vypadala jako na tom obraze. Pak vyčítám a nenávidím Tě, protože na tebe kladu nemožné požadavky, aniž bych se ti vůbec věnovala, aby jsi měla kde se to naučit. Ne jen vycvičit jako cvičená opička před davy, ale skutečně porozumět bez nároku na aplaus, po kterém já sama toužívám. Čekám totiž, až diváci můj obraz, mé dílo, pochválí, abych věděla, že slouží svému účelu a já tak mohu být klidná. Jenže klid takto získat nemohu. Stále je co zlepšovat a přitom se pokouším nemyslet na to, jak falešná je má práce. Stále žít ve strachu, že se pravda ukáže a já budu usvědčena ze lži. Dost! Ne, nechci lhát. Nechci už lhát. Tolik se ale mnohdy bojím... Nebojácnost bývala jedním z těch dokonalých tahů štětcem, které formovaly mou realitu. A já dnes (možná jen dnes) vidím skrze plátno. Aspoň trochu. A bojím se. Pohled na Tebe bez veškerých zástěrek nikdy nevyvolal reakci, jakou měl. Namísto přijetí jsi se setkala s odmítáním, až jsi osekala samu sebe a vznikla jsem já. A to bolelo, jak jsi se mi vzdálila. Bojím se, že pokud nebudu strážit Tvou podobu, mohu o Tebe přijít úplně. Vím, jak je to celé pošetilé. Dnes jsi dospělá, holčičko moje, dnes už máš schopnosti si poradit. Možná mi jen bude chvíli trvat, než ti plně uvěřím. Chci ti věřit. Slibuji, že se tak stane.

Jsem tvou součástí, holčičko milovaná. Jsem jen hlasem ve tvé hlavě. A ty jsi celým člověkem, nádherným ve své skvělé nedokonalosti.

Původní publikace 17. června 2014 v 2:29

Psychologie

18. ledna 2015 v 23:00 | Ameline
Ráda bych se rozhovořila o tématu, které je blízké mému srdci. Mé "studium" psychologie je převážně praktického rázu, neboť snad až obsesivně pátrám po příčinách věcí a v sebereflexi se možná utápím hlouběji, než by mě samotné svědčilo. Nicméně pokaždé, když se probírám stohy materiálů ve snaze najít ten jeden malý odstaveček, který tam někde je (vždycky tam někde je), který mi dané téma osvětlí, pokaždé, když se nořím do hlubin svého já a dívám se i na věci, které vidět nechci a které bolí, naučím se mnoho. O sobě, o světě, o lidech. Chápat. To je hlavní věc, o kterou jde. Ne klasifikovat, rozdělovat, soudit - ale pochopit. Lidé občas říkají o jiných lidech podivné věci, například "čím víc znám lidi, tím mám radši zvířata" nebo "čím víc lidi poznávám, tím raději jsem sám". Má zkušenost je jiná. Čím víc poznávám lidi, tím větší úctu prožívám při setkání s každým člověkem, protože začínám chápat všechny ty vnitřní boje, malá a velká vítězství či porážky a nesnesitelná dilemata, která má každý v sobě. Mám úctu k tomu člověku proto, že přede mnou stojí takový, jaký je, že se jakýmsi způsobem popral s tím, co mu život nabídl. Není na mě rozhodovat, jestli dobře nebo špatně. Vždycky jsme to udělali nejlépe, jak jsme v danou chvíli mohli. Chci dnes jít k samému srdci psychologie. Protože co to ve skutečnosti je? Složenina řeckých slov Logos a Psýché. Můžeme tedy říci, že se jedná o nauku o duši. A poznat duši, může existovat vznešenější vědecký cíl?

Chtěla jsem kdysi začít dštít moudrost na masy, než jsem si uvědomila, že jediné, co mohu nabídnout, je můj vlastní příběh sebeobjevování. Není hotovo. Nikdy nebude hotovo - díky bohu za to, jak pravila má přítelkyně, která je sice téměř o pět desetiletí starší, ale má také asi pětkrát tolik elánu co já. Vždyť účelem tohoto blogu je podělit se o své poznatky o psychice, ale i mystice, protože to jsou rodné sestry. (cont)
 
 

Reklama