Techniky

Zlepšení paměti

12. února 2015 v 12:55 | Ameline
Je to užitečná technika, o které jsem se dozvěděla z materiálů velice zajímavé osobnosti, Rudolfa Steinera. Mohu potvrdit, že dochází ke zlepšení paměti, vzpomínky se stávají podrobnější a jsou víc po ruce. Víte, co jste měli včera na oběd? A víte, co jste obědvali před týdnem? A co přesně bylo v té prezentaci předminulou středu? Musím se přiznat, že provádím cvičení mírně odlišně, než bylo popsáno, ale přesto pozoruji příjemné výsledky. Poprvé jsem si začala uvědomovat zlepšení asi po dvou až třech týdnech, ale vzhledem k tomu, že jde o nenáročnou záležitost, která nijak nenarušuje běh dne ani v podstatě neužírá čas, je snadné vytrvat.

Provedení je velice prosté, ale vyžaduje určitou disciplínu a pravidelnost. Cvičení by se mělo vykonávat každý večer před usnutím, když už člověk leží v posteli a chystá se spát. Původní provedení je takové, že si člověk v mysli prochází pozpátku den. Nevadí, že člověk v průběhu usne, proces doběhne ve spánku. Navíc takovéto uvolněné soustředění usnutí ulehčuje, takže je současně i pomocníkem proti nespavosti.

Já jsem ale zjistila, že abych vyvolala podrobné vzpomínky, které jsou při tomto cvičení žádoucí, potřebuji postupovat v souladu s běžným nastavením, a sice procházet si den v původním směru času. Jinak skončním s "checklistem" událostí, které jen seřadím v opačném pořadí. Myslím ale, že schopnost si vzpomínku podrobně vybavit je velmi důležitá, alespoň pokud jde o cviční paměti. Chápu, že má jít o vyslání vědomí proti proudu času spíše než o vzpomínání, ale mě to vyhovuje lépe takto. Přicházím tak, logicky se zdá, o některé mystičtější aspekty, na druhou stranu takto lépe upevním konkrétní vzpomínky, o což mi jde především.

Mozek si zvykne se soustředit na to, co je kolem, být bdělejší. Protože ví, že bude později tázán, ukládá kompletnější obrazy. Vzpomínky se také lépe upevní do časové osy - vždy jsem měla problém s tím, že jsem nevěděla, jestli je určitá vzpomínka stará měsíc nebo rok, co bylo předtím a co potom, a musela se soustředit na logická vodítka (= ve vzpomínce měl dlouhé vlasy, ale před 2 měsící se dal ostříhat. Byl sníh, sníh byl minulý rok jen v únoru). Tento postup mi v tom velice pomáhá. Navíc v době, kdy jsem takto cvičila, se mi zmnožily lucidní sny a vůbec jsem si je lépe pamatovala - pravděpodobně to bude souviset s vědomou koncentrací bezprostředně před usnutím.

Recept na motivaci

8. února 2015 v 15:24 | Ameline
Přiznám se. Jsem líná veška. Jak existuje způsob, kterým si ulehčit práci, skáču po něm jako vějičce. Říká se, že touto vlastností se vyznačují kreativní lidé, kteří nejčastěji přicházejí na nová, originální řešení. To, že někdy najít a vyzkoušet novou cestu trvá 3 hodiny, když běžný postup zabere necelou hodinu, o tom se mlčí. Stejně jako o tom, že v průběhu hledání nové cesty se najednou člověk ocitne uprostřed úplně jiného projektu, než na jakém zamýšlel pracovat (a kde ho žene deadline), protože náhle jej osvítí Inspirace. Můžeme obecně říci také to, že jako sebezaměstnávajícímu se jedinci mi zcela chybí struktura a onen "kreativní chaos" občas dosahuje měřítka, kdy práci naopak výrazně ztěžuje a zpomaluje. Někdy mám dny, kdy jsem ve víru práce přes 18 hodin v kuse a ani se pořádně nezastavím na jídlo. A pak mám zase dny, které celé strávím rozkošnickým lenošením v posteli. Tohle uspořádání má jisté výhody (miluju, když se vezu na vlně a na nohou mě už drží jen adrenalin a jsem pak hrdá, kolik toho dokážu zvládnout, na druhé straně si bez většího plánování a výčitek mohu kdykoli střihnout maraton Pána prstenů i s rozšířenýma verzema). Nicméně nevýhody se občas umí projevit celkem nesmlouvavě - Únava si bere daň v podobě preciznosti a většího množství chyb, jejichž opravy taky nějaký čásek zaberou, což je jedním z důvodů mého mizerného časového odhadu. Navíc si s postupujícím věkem (25) stále více uvědomuji, že to organismus nese špatně - tohle tempo už fyzicky nezvládám, pokud trvá více, než dva, tři dny. I kdysi jsem se ale po takhle strávených 10 dnech sesypala kvůli špatnému počtu koupených rohlíků. Mám také problém s činnostmi, které se práce netýkají, protože buďto pracuji, nebo naopak nedělám nic, to jest například domácnost řeším, až když hrozí výbuchem, jsem nedostatečně fyzicky aktivní, neposkytuju si dostatek péče (pleť, vlasy) a na svůj vlastní vkus příliš málo čtu. No chce to změnu.

Pokusů proběhlo několik. Obyčejné rozhodnutí bylo příliš brzy převálcováno a zapomenuto. Zvládla jsem sice tlumit návaly aktivity na rozumnou úroveň, ale zato vyvstal problém s tím, něčemu se začít věnovat bez oné "kreativní vlny", která nepřichází zase tak často. Rozvrhy mě nudily i stresovaly zároveň, pro mě to není cesta. No, tak jsem si z toho udělala hru Úžasný. Znáte určitě takové ty odtrhávající letáky s rozstříhaným spodkem, kde si můžete vzít kontakt, nebo třeba taky smajlíka pro dobrou náladu. Tak jsem si udělala nějakou takovouto věcičku a vylepila, kde ji mám stále na dohled:



Tohle je už druhý měsíc a mohu říci, že to funguje. Každý den si zaškrtávám položky, u kterých se mi podařilo splnit podmínky, které jsem si vytyčila, a pokud se mi podaří zaškrtnout všechna políčka, utrhnu si papírek. Těm připisuji určitou finanční hodnotu a dávám si je do skleničky, abych si po čase koupila něco příjemného - sladkost, pivo, malou hračku...

Zpočátku jsem měla obavu, že se na to brzy vykašlu, že ta motivace není taková a že si to dobrý pivečko přeci můžu dopřát kdykoliv budu chtít. No, ona je to opravdu hra a člověk je nastaven na to, že jej výhra těší. Za dny, které se mi nepovedlo splnit, jsem prožívala podobný pocit, jako by mě zrovna někdo obehrál v dámě. Navíc jsem se na to musela furt koukat. Zato dny, které se mi podařilo splnit, to byl naopak uspokojivý pocit vítězství. No a co teprve řada chybějících papírků v řadě, to má člověk hned ze sebe tak úžasný pocit... Rozdíl mezi dobrotou kopenou "na chuť" nebo za papírky je rozdíl asi jako mezi medailí, kterou jste dostali za výkon v soutěži a mezi tou, kterou jste si koupili sami.

Meditací proti bolesti

4. února 2015 v 14:58 | Ameline
To tak člověka někdy něco rozbolí. Zub, zvrnutý kotník, nebo prostě nadešla ona část měsíce. Zdá se, že člověk má jen dvě možnosti - přetrpět to anebo spolknout pilulku. Ani jedna není zvlášť dobrá.

Zjistila jsem, že napětí a úzkost tvoří někdy snad až 80% bolesti. Jde o důležité mechanismy, které nás chrání poraněnou část zatěžovat, mění krevní oběh do nouzového režimu a nutí nás situaci řešit. Což by bylo naprosto v pořádku, bohužel tento sebezáchovný mechanismus je přítomen i tehdy, kdy jsme ošetřeni, nehrozí nám vykrvácení a máme možnost se patřičně kurýrovat. Je to meditace, která pomůže. Tato technika také pomáhá proti zimě, vedru a jiným nepříjemným podmínkám, aniž by došlo k jejich vytěsnění. Není to o tom, bolest překonat, zatvrdit se a jít dál, ale naopak o tom si odpočinout, uvolnit se a dát si prostor pro tolik potřebnou regeneraci.

Zaměřte se na dech. Směřujte pozornost dovnitř. Bolest se bude hlásit o slovo. Ucítíte, jak jste napjatí, obzvláště v okolí postiženého místa. Uvolněte toto napětí. Dejte si na čas, není kam spěchat. (tohle samo o sobě je mimořádně účinné při menstruačních bolestech, protože tyto ponejvíce vycházejí z napětí - neochoty se poddat a nechat vše volně plynout. Díky tomuto postupu jsem se naučila nebránit a už s tím problémy nemívám).

Mělo by dojít k úlevě. Nicméně stále je zde bolestivé jádro. Popírání bolesti jen buduje napětí, vyčerpává a v konečném důsledku přinese bolesti ještě víc. Dovolte si bolest cítit. Prociťte ji. Je tam. Neohrožuje vás. Je to vlastně jen neškodný vjem, jako je třeba sladká chuť. Varuje vás, ale vy o nebezpečí už přeci víte. Přijmněte ji jako součást sebe. Mám dvě ruce, dvě nohy, bolest, krk a hlavu. Odeberete jí tímto sílu, kterou jí dává její odmítání. Bolesti se nevyhnete, ale trpět nemusíte.

Jak ustát rozhodnutí

31. ledna 2015 v 12:13 | Ameline
Řekne se "vyber si". Co ale dělat, až si člověk vybere, aby svému rozhodnutí dokázal dostát? Chtěla jsem na toto téma psát tak jako tak a téma týdne mi dává možnost.

Hodně se zabývám tématem úplnosti a vnitřní jednota v tom, co člověk chce dosáhnout a kam chce jít, je nezbytnou ingrediencí, pokud se skutečně někam chce dostat. Kolikrát je člověk přesvědčen, že je plně rozhodnut, ale někde stále něco skřípe. Pochybuje, nemá motivaci, dokonce sám sebe sabotuje. Za to jsou zodpovědné neuvědomělé součásti jeho samého. Je velice výhodné se na ně podívat. Velmi důležité je však tyto hlásky násilně neumlčet či nezastrašit, jsou mnohdy slabounké a je třeba k nim - k sobě - přistupovat jemně a citlivě. Vyslechnout, vzít na vědomí a podle toho se zachovat. Proto je vhodné začít zvolna s meditací a tímto směrem se vydávat teprve, když je člověk "ve stavu", protože jinak má běžně aktivní "já" chuť tam vletět a vyhubovat, co že si to dovolují se vzpírat. Tedy alespoň to moje, které si obecně příliš servítek nebere.

Uvedu se tedy do meditace. Pěkně zvolna, nelze to uspěchat ani plánovat. Pěkně nádech, výdech... dál a dál, až jsem dostatečně uvolněná. Vyslovím, co že si přeji dělat. Sleduji tělo, jestli se někde nesevřelo nebo nenapjalo. Například bodyterapie pracuje s tím, že se neodžité emoce usazují v těle. Tyto hlásky jsou v podstatě takovýmito emocemi, které odmítáme. Proto se zaměřuji na tělo a hledám je tam. Vždy se s určitou námitkou objeví místo na těle, které se při udeření na tuto citlivou notu sevře. Přesunu vědomí do daného místa a táži se, kde je problém.

V tuto chvíli je možné setkat se s mnoha věcmi. Úzkostí, vzdorem, nedůvěrou, ale třeba i starými vzpomínkami, které současná situace aktivuje. Klíčem je jemný přístup. Nikomu nepomůže, když tyto vjemy udupu do země a budu zase chvíli předstírat, že neexistují. Někdy pomůže na základě obavy rozvinout vnitřní dialog. Někdy stačí jen vyslechnout a vzít na vědomí. Občas je třeba dát věcem prostor, aby byly prožity. Jindy je potřeba obejmout a utěšit. Řídím se citem k sobě a sebeláskou, která mi pomáhá uvědomit si, jak potřebuji reagovat a která mi především pomáhá jednat sama se sebou s úctou.

V momentě, kdy se nesrovnalost rozptýlí, rozpustí se i napětí v těle. A lze pokračovat dál. Nebo taky ne - několikrát se stalo, že po tomto cvičení se mé rozhodnutí ukázalo jako chybné - motivované věcmi, které by mi v dlouhodobém hledisku házely klacky pod nohy. Zjistila jsem to ale dříve, než jsem udělala cokoli nevratného, takže jsem včas vycouvala.

To, že se věci jednou vyřešily, neznamená, že se nemohou ukázat znova nebo že se nemohou vynořit další věci. Proto je vhodné opakovat, kdykoliv člověku dochází motivace nebo kdykoliv má pocit, že mu okolnosti nepřejí.

Jak na meditaci

29. ledna 2015 v 11:23 | Ameline
Na jedné úrovni je meditace užitečným nástrojem pro život. Může pomoci odbourat stres, vyrovnat se s životními těžkostmi, nalézt odpočinek, ale stává se i výchozím bodem pro některé užitečné techniky, které napomáhají ucelení životního směřování nebo například mohou pomoci zvládat bolest.

Na hlubší úrovni však jde také o výborný nástroj sebepoznání, rozvíjení sebecitu a schopnosti vnímání. Mám možná nepopulární náhled, že člověk, který se cíleně vyhýbá meditaci se vyhýbá shledání sám se sebou.

Meditace neznamená nutně hodiny vysedávat o samotě v podivném posedu za doprovodu legrační hudby, případně při opakování nesrozumitelných manter. Meditace může nabrat různých vnějších podob - takový člověk se může procházet, tvořit, pracovat, tancovat, zpívat, cokoli. Meditovat lze doma, ve vlaku, ve škole, v přírodě, na metalovém festivalu...

Mysl také může pracovat různě, od sledování dechu, přes pozorování myšlenek až po vizualizace (které ale sama nepovažuji tak docela za meditaci, protože zde chybí element zaměření se na přítomnost a přesunutí pozornosti dovnitř)

Klíčová je bdělá pozornost, která je při meditaci zaměřena dovnitř a do přítomného okamžiku. Zní to jednoduše a taky skutečně jednoduché je, pouze naše mysl ani tělo není už na takovýto prožitek zvyklé a tak je potřeba se to znovu vědomě učit.

Jak tedy meditovat?

1) Najděte si a vytvořte klidné místo. Pro začátek je nejlépe se možnosti vyrušení vyhnout.


2) Zvolte polohu, jaká vás láká. Může to být turecký sed, jeden z milionu jogínských posedů, můžete se usadit na židli, nebo si dokonce můžete lehnout (doporučuji z vlastní zkušenosti pokrčit kolena, člověk pak méně sklouzává do bezduchého relaxu a posléze spánku) Důležité je držet rovná záda.
-obrázek převzat z http://www.yoga-king.com/-


3) Zhluboka dýchejte. Dovnitř. Ven. Pozorujte svůj dech a nechte jej plynout. Podobně nechte projít jakoukoli myšlenku, případně vjem, aniž byste reagovali. Pokud je toto obtížné, počítejte své nádechy. Jedna - dva - tři- čtyři. A znova.


4) Kolik času strávíte v meditaci není důležité. Není ani tolik důležité, jak se vám daří udržovat pozici pozorovatele, pokud se k ní vždy vrátíte, protože co důležité je, je právě ten úmysl.



Zpočátku se může stát, že se tělo začne hlásit o slovo nejrůznějším svěděním, lechtáním a podobnými legráckami. Pokud nejde vyloženě o např. klouby, pro které je pozice nevhodná, nejde o nic důležitého. Je dobré odolat a udržet pozornost i přes tato vyrušení. Podobně se může začít později hlásit o slovo mysl, která začne nabízet nejrůznější vize a představy, velice často krásné a lákavé, takové, u kterých se člověk chce zastavit. Tyto je dobré rovněž nechat projít a neupínat se k nim. Pokud se objeví vzpomínka nebo myšlenka, která je pro vás důležitá, vždycky se k ní můžete vrátit později.


Stavy blízké meditaci:
Relaxace - Ta má své nepopiratelné místo na slunci a má některé věci s meditací společné - uklidnění, uvolnění, zaměření dovnitř, ale postrádá podstatnou ingredienci, kterou je bdělá pozornost. Při relaxaci se pozornost postupně utlumuje do stavu blízkého spánku, což je samo o sobě velmi příjemné a úlevné.

Vizualizace - mnoho lidí tuto techniku za meditaci považuje a skutečně je jí blízko, je přítomno uvolnění i bdělá pozornost, která se však nezaměřuje dovnitř ani na přítomný okamžik, namísto toho se do větší nebo menší míry toulá fantazií. Vizualizační techniky mohou také mít značné přínosy samy o sobě.

Při vyrušení:
Rušivý vjem zaznamenám a dále se jím nezabývám. Nechám jej odplout jako své myšlenky a svůj dech. Pokud neodchází, přijmu jej jako součást své momentální reality. Jestliže jde o člověka, který se dožaduje pozornosti a sám od sebe neodpluje, otevřu oči, v krátkosti požádám o nerušení a opět oči zavřu aniž bych byť na chvíli opustila své rozpoložení. Vyrušení samozřejmně není žádoucí v žádném případě, ale stát se může a také se stává (například na metalovém festivalu nebo ve škole).

Jinak velmi pěkný a řekla bych důležitý článek o tom, jak se meditace může posunout někam jinam, kde ztrácí svou hodnotu, je zde: http://psychologie.cz/kdyz-medituje-ego/

Výklad snů

20. ledna 2015 v 18:00 | Ameline
Sny jsou královskou cestou do podvědomí. Každý sen v sobě má poselství, byť nám třeba jen ukazuje, že nám včera ty okurky moc nesedly a že šéf v práci nám není příliš sympatický, což jsou obě věci, kterých jsme si až moc dobře vědomi, děkuju pěkně. Ovšem člověk je málokdy sám k sobě upřímný. Někdy i přes opravdovou snahu člověk něco vytěsní nebo si odmítne přiznat. Pak sen může sloužit jako "válečný zpravodaj", který nás vyvede z falešného pocitu bezpečí dříve, než se nám situace skutečně vymkne z ruky. Sen může i poukazovat na kdejaké kostlivce ve skříni, stejně jako ale může poskytout cennou radu, kudy se životem vydat.


Teď jsem především popisovala takzvané "odžitkové" sny, které zpracovávají témata, na která snící přes den narazil a patřičně se jimi neprobral. Jsou poměrně dobrým ukazatelem toho, co se v životě skutečně děje a vypovídají hodně o stavu momentální osobnosti. Většinou jsou to sny zmatené, obsahují mnoho věcí a téměř postrádají konzistentní děj. Nejpovolanějším k jejich výkladu je vždy snící, který k tomu ani nepotřebuje zvláštní znalosti. Tyto sny jsou poskládány v kódu, jehož hlavním posláním je být rozluštěn a pochopen. Je samozřejmně dobré vědět, že např. voda ukazuje na emoce, dům že mnohdy představuje snícího a různí lidé jeho různé složky - nic z toho ale není univerzálně platné a jsou to spíše možné směry, kudy myšlenky můžeme poslat. Tyto sny rozhodně nemají předpovídací charakter a naprosto výjimečně nám poskytnou cokoli, co se netýká přímo nás samých (to, že mě ve snu partner škrtil neukazuje s největší pravděpodobností na jeho skryté agresivní sklony, ale spíše na to, jak se s ním cítím já - ohrožená, omezovaná, "dušená". Pokud škrcení samozřejmně náhodou není můj tajný fetiš Nevinný)

Zajímavější kategorií jsou sny symbolické nebo také archetypální. Jedná se o sny, které reflektují osobní vývoj a často se v nich vyskytují použitelné rady pro život nebo přímo nesou nějáké vyšší poznání. Tady už začínáme zabíhat trochu do metafyziky, protože zatímco odžitkový sen krásně odráží, co se člověku děje v bdělém životě, symbolický sen odkazuje k určitým lidským univerzáliím. Symbolický sen poznáte od normálního podle toho, že se v něm málo vyskytují známé věci, má dobře určenou strukturu která se odvíjí jako příběh (to jsou přesně ty sny, kdy si říkáte, že by vůbec nebylo špatné podle nich napsat povídku a ani byste nic nemuseli upravovat). Nebývá tolik zaplácaný harampádím běžného života, takže jeho symboly jsou čistější a konzistentní. Často se objevují setkání s mytologickými stvořeními nebo mluvícími zvířaty. Do této kategorie spadají šamanské snové vize. Nevykládají se úplně snadno a je lepší k nim přistupovat spíše jako k příběhům než ke snům. Určitě jste někdy ve škole prováděli interpretaci básně či alegorické povídky. Tady vám ta zkušenost přijde vhod. Procházejte si ten příběh znovu a znovu a on začne dávat smysl. Pamatujte - jste nejpovolanějším člověkem k výkladu vlastních snů.

Následně nesmíme zapomenout na existenci snových vizí. Jsou to velmi jasné sny, o kterých prostě vnitřně víme, že jsou velice důležité. Částečně se překrývají s kategorií snů symbolických, které mohou vyvolat velmi podobné pocity, ale tady nepracujeme s univerzálními vzorci, ale spíše se jedná o komunikaci s trochu jinou úrovní existence. Jde o vizi konkrétních věcí tak jak jsou nebo jak se stanou, při které příjemce prostě náhodou spí. U mě se oběvují především v okamžiku probouzení a to je nelze splést s normálním snem, především také proto, že se vždy záhy ukáže, proč jsem to nebo ono viděla. Nemívám je ale často, takto explicitně mohu napočítat pouhých pět případů, častěji se mi ale hlavně dříve stalo, že jsem snovou vizi považovla za symbolický sen a velice se divila, když jsem zjistila, že daná věc skutečně je přesně tak, jak se mi o ní zdálo. Je nicméně vždy lepší považovat sen za spíše symbolické sdělení a postup přehodnotit, až když se začne častěji stávat, že tomu tak není. V životě máloco způsobí takový problém jako vize, která neměla být brána doslovně.

Někdy se mohou skutečné informace zamíchat i do běžných snů, ale tam jde spíše o náhodné telepatické spojení a je sice možné to rozplést, ale většinou to nejsou niják důležité věci. Jako například, kdo měl co k večeři, kam kdo jede na dovolenou, kdo se s kým rozešel - klepy a zdroj legrace, když se daná věc potvrdí.

Původní publikace 5. února 2014 v 23:34

Proud vědomí

20. ledna 2015 v 13:00 | Ameline
Někdy se to tak sejde, že má člověk v sobě absolutní bordel. Myšlenky se bijí jedna o druhou, něco vyvolává emoce, které nedávají smysl. Prostě takový pěkný den. Když se zdá, že se věci točí v kruhu. Nebo se jen v sobě nemohu vyznat. Nic nedává smysl. Někdy jsou vztahy zapletené tak strašně, že by to ani nejpotrhlejší scénárista nevymyslel. Pak se uchyluji k jednoduchému způsobu, jak si srovnat hlavu. Pustím si wordpad a začnu datlovat. Vůbec nevadí, že věty nedávají smysl. Nevadí, že se opakují slova, že se dějí chyby či že motám dohromady dva, tři jazyky, nebo že se oddávám patosu hůře, než leckterý dramatik. Důležité je psát rychleji, než zvládne vnitřní cenzor korigovat. I kdyby to mělo znamenat, že tisíckrát napíšu "NEVÍM!" Všímám si zaváhání, toho, když si popletu slova nebo když mám nutkání něco opravit. To bojuje o nadvládu cenzor a nelíbí se mu to, co vyplouvá na povrch. Zvláště se zaměřuji na tyto věci. Hádám se sama se sebou. Ptám se stále dokola ty samé otázky, dokud nepřetečou v odpovědi. Zkuste to taky! Není čeho se bát a je to legrace. Z většiny věcí jsem se už vypsala předtím, tak tu jako příklad hodím něco, co nejde příliš do hloubky a opravdu šlo o neřízený cyklus asociací. Aneb jak se od ideálu lásky dostat k tomu, že bych si měla uklidit :D


Láska-milovat je to snadné, jen otevřít, nebát se neblokovat, jak to? Jak to že to tak nemají i oni? Proč mohou říct "nemiluji"? Je to nesmysl. Strašnej nesmysl krade mi srdce. Co s tím? Vždyť je všude. Jak to jak to je možné, poč to není vidět? Proč to není vidět? Co jsem zapoměla? Co nevím? Já nevím skoro nic. Ale to nevadí, to je nomální. Normální je průměrné a tedy zbytečné. Nechci být normální. Normalita mi vadí. Je nudná. Mám ráda maniaky všeho druhu. Ale kdo tedy sem já, když o tom tak píšu? Jaksi můžu dovolit psát, když nemám jasnou představu? Ale ona je dotatečná pro tuto chvíli, nikolv? Není to o tom, jaká chci být. Je to o tom, jaká jsem. Jaká jsem rozhoduji já. Je to v mých rukou. Má osobnost je v mých rukou. A já si jí moc nehledím, jen co je pravda. Jak můžu mít takovej bordel v pokoji? Vím přeci,že bych to měla řešit. Ale to jsou malé věci. V malých věcech se odráží velké. Nepořádek v pokoji, chaos v hlavě. Ale vždyť jsem to teď porovnala! Porovnala pokoj i hlavu, ale obojí je zas zabordelený. Opakovat! Opakovat! Ach jo, ale tady nejde o ten bordel, co? Tady jde o lenost, neochotu dělat. A proč? Něco není dobře. Ale proč? Tož měla bych něco dělat. Ale mě se nechce. Mám toho dost na práci v osobním životě, dávám sílu tam. Opravdu? Není to tak. Jen se v posledních pár dnech flákám. Odpočívat je třeba. Bylo toho hodně. Ano, to je pravda. Ale ať se odpočinek nestane zvykem a nepřeroste v lenost. K tomu mám tendenci. To není dobré. Tvořit je základ všeho, stagnace je smrt.

Původní publikace 17. února 2014 v 16:38
 
 

Reklama