Snění

Předhalloweenská paráda

30. října 2015 v 13:47 | Ameline
Dnes ty sny byly výživné. Jen doufám, že při ťukání jedno pro druhé nezapomenu.

I.
S přítelem jsme se procházeli a zašli jsme dál do pole, než obvykle. Vykládal mi příběhy o tomto místě. Bylo tam za druhé světové války svrženo podivné zařízení. Všichni věděli, že tam je, ale nikdo je nemohl najít. Ale v okolí byla měřitelná vyšší dávka radioaktivity a lidé bydlící poblíž měli větší statistickou šanci onemocnět. Chvíli jsme tu věc hledali, našli jsme jen nějaké odpadky a úlomky plastu (které jsme odtáhli vyhodit), ale usoudili, že když to nezvládla žádná tajná služba, my také ne. Poté jsem přišla do instituce, do níž jsem příležitostně docházela. Nedokážu posoudit, zda šlo o vězení či školu. Vyprávěla jsem lidem tento příběh a oni se nadchli, protože psát o této věci by bylo dokonalé pro jejich projekt. Myslela jsem, že budou jen teoreticky spekulovat a hledat v pramenech, ale oni se rozhodli využít zítřejšího halloweenu, kdy si oblečou kostýmy a budou moci čtyři stěny této instituce nakrátko opustit, aby to šli hledat. Nikdo to však předem neplánoval, tak lepili kostýmy z toho, co bylo a chodili za mnou za posouzení, zda je to dostatečně kostým, aby je pustili, ideálně co nejdřív... Stala se z toho dost kompetitivní záležitost.

II.
Měla jsem hotové nádherné šaty, hedvábný satén, zvláštními pracnými technikami ozdobeny reliéfy peříček, a těšila jsem se, až si pro ně budoucí majitelka přijde. Mezitím jsem si scháněla šaty pro sebe. Byla jsem poslána do jakéhosi obchodu, ale když jsem tam přišla, ukázalo se, že jsem prý měla raději jít do druhé pobočky ve městě, ale na to jsem nemela čas. Poté jsem si prohlížela ty ušité šaty a čím dál méně se mi líbily, proměnily se na jednoduchý styl s hlubokým výstřihem vpředu, vzadu, po kolena, ze svisle proužkovaného brokátu. Ke mě domů přijížděli lidé, asi nějaká oslava. Týkalo se to dušiček, myslím. I k tomu byly ty šaty. Nicméně celá zahrada byla rozkopaná a byl problém s parkováním. Mrzelo mě, že lidé, o něž jsem tolik nestála, přijeli první a místo si našli, zatímco ti, na které jsem se těšila, kroužili marně kolem a neměli, kde zaparkovat. Mezitím jsem kontrolovala šaty před předáním a všímala si, jak špatně jsou udělané a jak je ten materiál špatě volen a že na majitelce budou sedět jako minišaty, když měli být dlouhé.

III
V tomto snu se vyskytovala starší vyznavačka BDSM, kterou jsem potkala o víkendu. Pořádala larp někde ve sklepeních hradu. Dokonce chtěl jet i přítel, tak jsme se chystali. Měla jsem problém jej v kostýmu poznat. Najedou vidím, jak mu tato dáma s vervou strká hlavu do kontejeru s odpadky. Vyrazím to zarazit, ale ona se směje, že se snad přítel pro příště poučí. Vyjde najevo, že si myslel, že bude vtipný, když jí zezadu ke krku přiloží loveckej nůž.

IV
Tři plazící se miminka v prádelním koši, spokojená, krásná, mohla jsem se z nich zjevit. Starala jsem se o ně. Obkreslovala jsem jejich siluety na podložku koše, abych dokázala určit, jestli nepotřebují větší koš.

Mláďátka

28. října 2015 v 13:41 | Ameline
Dnes to bylo o nákupním centru po zavírací době. Dali mi slevu 20% na celý nákup. Já jsem si začala skládat do košíku kdejakou blbost, než jsem si uvědomila, že i s touto slevou bude výsledný účet nezanedbatelný. Zvenku přišla paní se dvěma kvičícími krabicemi. V jedné měla štěňata, v druhé koťata. Pokladní mi vysvětlila, že obchod poskytuje inzeráty štěňátek a koťátek, protože je to lepší, než kdyby je majitelé někde pohodili nebo hůř, tak je můžou donést sem, lidi z obchodu se o ně postarají a s takovým množstvím zákazníků je brzy udají. Tak jsme vypustili obě krabice a hráli si s mláďaty, když jsme si všimli, že štěňat nějak málo. Šla jsem se rozhlédnout a u vchodu viděla paní, jak vylákala několik pejsků ven. Ptám se jí, proč. Povídá, že venku pobíhá příliš koček a je třeba to vyvážit. Nic takového jsem ale neposlouchala a vlákala štěňata zpět do tepla a bezpečí.

Zdálo se mi také o plesu v Z. Historický jsem jaksi promeškala, nechápala jsem, jak. Byla jsem tam při závěrečném úklidu. Opět tam byl T., se kterým jsem se chtěla trochu pobavit, tak se ptám, že tam přece bývá další ples před Vánoci, na který taky dojdou všichni známí. Říká, že to je ples elektroprůmyslovky a někdy tam někdo od nás zajde, ale že letos neví... Plánuje tam jít jeho rodina, ale jinak neví, kdo. Poněkud mě to mrzelo.

Divný den

19. října 2015 v 18:11 | Ameline
Dnes jsem vstávala na několikrát, měla jsem v mezidobí několik snů, z noci si opět pamatuji velice málo.

Nejprve jsem byla v dopravním letadle s bandou podivných existencí. Nějakým způsobem jsme zachránli prezidenta před únosci (ne našeho. Určitě ne našeho) a dali mu na výběr, buď jej vysadíme v hlavním městě a získáme si tím slávu a publicitu, nebo se to celé ututlá, vysadíme jej u něj doma a on nám štědře zaplatí naše služby. Vybral si to druhé.

K ránu se mi poté promítlo několik scén. Nejprve jsme s přítelem přespávali u T. na bytě. Zatímco jsem spala, přítel vstával, jelikož spěchal domů a o něčem si s T. povídal. T. měl o přítele obavu a doporučil mu, aby si na cestu vzal alespoň čokoládu, pokud to nechce odložit rovnou.

Následovala překrásná vize. V knize jsem objevila hádanku, která mě měla dovést k něčemu hodně důležitému. Indície ale ukazovaly do soukromého obydlí. Přesvědčila jsem majitele, aby mi dovolil se kolem rozhlédnout. Našla jsem malá dvířka a když jsem je otevřela, uviděla jsem nádhernou ledovou scénu, jakoby oltářík z krystalů. Něco mě napadlo a vzala jsem svůj velký kus ametystu a položila jej na oltářík. Ten se proměnil v ruku s tímto kamenem v dlani, a prstem mi naznačila, abych šla dál. Dvířka se rozšířila, aby prošel člověk a krystalová jeskyně se za rukou rozšířila v tunel. Bylo to nádherné, až oči přecházely. Šla jsem tunelem a na konci jsem narazila na staré dřevěné dveře a prošla jsem jimi ven.

Zase nic

18. října 2015 v 9:21 | Ameline
Zjevně je 6 hodin spánku s několikanásobným zaklapáváím budíku pro mě mordem na sny.

Vybavuju si pouze dva pošťáky doručující balíček, kterým jsem byla dost sympatická, ale kteří mi potom nabízeli, že by mě mohli přivázat k oknu.

Něco o vztahu účesu a osobní dobroty - ostříhala jsem si ofinu

Něco o larpu a schánění kostýmu

Možná si ještě vzpomenu...

Nula nula nic

17. října 2015 v 12:54 | Ameline
Dnešní sen jsem utopila na několikrát zaklaplým budíkem a následným ranním ponořením se do virtuálního světa internetu. Snad jindy.

Pamatuji si pouze mámu brečící v koupelně, kde jsem ji nemohla nechat, ale potřebovala jsem také někam odcházet. Bála jsem se, že když někdo půjde kolem, bude si myslet, že jsem ji rozbrečela já, ale ji rozhodila nějaká nesmyslná drobnost.

Dnešní střípek

16. října 2015 v 13:41 | Ameline
Tohle je jen útržek velice epického snu, který si ale nepamatuju.

Následovala jsem velkého bílého stopařského psa. Šlo tu o dvě armády, já byla spřízněna s tou, kterou nyní tento pes stopoval, ale ti druzí si mysleli, že jsem s nimi. Nicméně jsem nemohla psa přesměrovat, jen jsem doufala, že jim utečeme. Pes mě dovedl k velice zvláštní jeskyni. Lidé tam schromáždění mě přijali dovnitř, zvlášť když jsem je varovala před útokem. Byla jich jen hrstka, ale tato jeskyně poskytovala mimořádnou taktickou výhodu. Pak přišli ti druzí. Lidé umírali, bylo tam hodně krve. Já se držela zpátky s nebojujícími. Jedna žena mi povídá, že právě teď zemřel její syn...

Vodní sídliště

16. října 2015 v 13:35 | Ameline
Dnes se mi zdálo, že jsem s kamarádem T. šla potokem, po kamenech. Vedle nás se brodilo moje štěně a vodu si zjevně užívalo. V jednom místě jsme si chtěli odpočinout, tak jsme si sedli do vody a chtěli zařít rozvíjet hlubokomyslnější hovor. Nicméně to jsem zavětřila a zeptala se, zda mu tu taky něco nesmrdí. Naše oči zaznamenaly odpadní potrubí vedoucí podél strouhy. To jsme se rozhodli raději jít dál.

Došli jsme na Jezírka. Štěněti se tam ohromně líbilo, plavalo a prohánělo se ve vodě. My ale šli do malé boudičky, kde místní skupina měla jakousi oslavu. Tak jsme se tam usadili a brzy se zábava rozproudila. Byl tam například můj přítel, dále spousta kamarádů. T musel brzy odcházet, když jsem jej vyprovázela, povídal o tom, že to tu mají zařízený dobře a že jim akce funguje automaticky, ne jako u nás, a že jsou schopni to zařídit se zlomkem nákladů.

Zábava se postupně rozjížděla hodně. Hrála se nějaká hra, kdy se kluci náhodně líbali s děvčaty. Koukla jsem po příteli, ale ten si s někým povídal a nevypadal vývojem znepokojeně, tak jsem se přidala a začala se líbat s M. který ale chtěl trochu víc, to jsem jej v žertu zamotala do spacáku do roku místnosti. Přátelsky jsme se kočkovali, když bojoval o vymotání. To jsem si ale všimla, že se přítel tváří otráveně a beze slova odcházel. Když se nevrátil, šla jsem za ním.

Venku náhle bylo kolem jezírek sídliště, ve vodě si hrály děti. Přítel stál na velice dlouhém molu a hrál si s mobilem. Nechtěla jsem jej rušit, tak jsem čekala opodál. Nakonec si pustil písničku a šel zase zpátky na oslavu, aniž by mě zaznamenal. To mě došla trpělivost a když se opět usadil na gauči, ptám se ho, zda se nechce jít projít a popovídat si. Náhle z něj zachmuřenost spadla a velice rád souhlasil. A to jsem se probudila

Dnešní střípky

15. října 2015 v 16:42 | Ameline
Dnes si vybavuji několik útržků ze dvou celků.


Nejprve se mi zdálo, že jsem na oslavě u kamarádů. Dvoupatrový baráček, trochu zpustlé sousedství - trochu jsem se necítila, připadala jsem si osamělá. Kamarád T mi tvrdil, že v neděli jdou na řeckou zábavu (kam reálně jdou až za dva týdny). Poté kamarádka B vyhlásila paniku, že někdo prohřál směs do balónků a ta je velice jedovatá. Stalo se to ve druhém patře, dým šel dolů, tak jsme zakotvili na zahradě.

Poté se mi zdálo, že jsem uměla létat, ale mému dědovi se to nelíbilo. Tak jsem létala, jen když mě nemohl potkat. Nicméně se tak jednou stalo a začal na mě křičet. Vprostřed ulice se konal rozhovor do rádia a moderátor nás přizval, ať si to vyříkáme veřejně. Tak jsme na sebe křičeli do éteru. Byla tam také moderátorka, ale ta se neodvažovala mluvit. Nakonec jsem si vzala moderátora stranou a pověděla mu, že děda mě jako dítě nechal žít ve strašných podmínkách a že teď nemá právo mi do věcí mluvit, přestože mi pomohl finančně. Počítali jsme dvacetikoruny, abychom rozhodli, zda je to dost, aby skutečně měl právo za mě rozhodovat...

O mojej mámě 8.10.2015

15. října 2015 v 16:34 | Ameline
V tomto snu jsem byla více bytostí. Byla jsem dívka, chlapec, vlčice a voda. Tyto držela pod zámkem matka. Dívka byla hadrová panenka, chlapec byl zamčen v zamřížovaném pokoji, voda byla držena v přehradě opodál. Pouze vlčice byla technicky svobodná, ale protože byla jeden celek s ostatními, byla vlastně uvězněna také. Ze své pozice neměla jak situaci řešit. Občas místo navštěvovali lidé, ale nevšimli si ničeho zvláštního. Jednou ale kolem procházel poutník a tomu stačil pohled, aby vše pochopil. Matka jej vyhnala, ale vlčice jej zavedla k přehradě, kterou uvolnil. Voda vzala celou budovu, matka byla bezmocná a my osvobozeni.


Sen skočil na mořskou pláž. Měla jsem na sobě svatební šaty a čekala na toho chlapce, ale nepřicházel. V dálce jsem uviděla dům a vzpoměla si, že tam straší. Tak jsem se to rozhodla mezitím vyřešit. Jak jsem se blížila, za velkým kamenem jsem uviděla toho chlapce, jak vášnivě líbá jinou nevěstu. Výsměšně se na mě podíval a povídá "ty sis myslela, že to budeš ty, co?" Povídám, že jdu jen vyřešit, co se děje v tom domě.

Majitelé mi případ svěřili. Oni neviděli tu jemnou pavučinu, do které byla chycena světelná koule. Jala jsem se jí vyplést. Ovšem jakmile se to povedlo, změnila se v postavu mámy stojící ve vodopádu a ječela ty svoje psychotické nesmysly, zatímco voda plnila dům. Chlapec vběhl dovnitř. Věděla jsem, že jediné řešení je nenechat se vtáhnout a odejít, ale co říkala nás bolelo tolik, že jsme tím k ní byli připoutaní. Pokoušeli jsme se ji odstrčit a zacpat ústa, ale byla jakoby v jiné realitě, nic to nedělalo. No, a pak jsem se probudila.

Sen o přijetí a odevzdání

22. června 2015 v 19:07 | Ameline
Tohle je už starší sen, ale poslední dobou se k němu vracívám. Odvíjel se přede mnou jako příběh, já byla volné vědomí, mohla jsem se vtělit do jakékoli postavy a vidět jejíma očima, necítila jsem ale potřebu jejich chování ovlivňovat. Byla jsem si celou dobu vědoma, že spím, a tak jsem si užívala nádherně vylepšeného kinematografického zážitku.

Vprostřed polí stál dřevěný domek a v něm bydlely tři sestry čarodějky. Nejstarší a nejzkušenější byla velice moudrá. Prostřední byla starostlivá a přívětivá. Nejmladší, teprve dívka, byla krásná a nevinná. Rozuměly bylinkám a rozuměly zemi. Lidé z blízkého města je zhusta měli za podivínky a blázny, ony se jimi ale nezabývaly. Přesto ta nejmladší měla v městě milého ctitele, který je často navštěvoval.

Mezi poli protékala mocná řeka, která ústila do moře. Někde v těch místech stál starý maják. Čarodějky si všímaly podivného dění kolem něj - zvířata se tomu místu začala vyhýbat, rostliny v okolí vadly a dokonce i ptáci, kteří tam hnízdili, maják opustili. Rozhodly se prozkoumat, co se děje. Vstoupily do opuštěné stavby. Staré místnosti, počmárané zdi, rozbitý nábytek - vše při starém. Ale nejstarší čarodějce připadaly některé kresby na stěnách povědomé. Všímala si drobných nesrovnalostí a začínalo v ní klíčit podezření, že zde někdo bydlí.

"Co se tu potulujete!?" ozval se náhle ostrý hlas. Po točitých schodech sestupoval muž. Čarodějky okamžitě vycítily energii. Mág. Ale něco neurčitého bylo špatně.
"Omlouvám se, nechtěly jsme rušit. Nevěděly jsme, že máme souseda," ujala se slova nejstarší. "Ráda vás poznávám."
"To já říct nemůžu. Čarodějnice, to mi chybělo. Já nikoho nepotřebuju, aby se mi koukal pod prsty. Všechno jsem se naučil sám a všechno taky dělám sám za sebe."
"Bez mistra?" Ptala se prostřední čarodějka udiveně. "To je hodně obdivuhodné."
"Ano, bez mistra. To je zastaralý systém. Ale já nemám čas se tady vybavovat. Tenhle maják je teď můj, tak jej laskavě opusťe" povídá muž. Čarodějky jen uctivě kývly na rozloučenou a vyrazily ven.
"Nevím, co je jeho problém" prohlásila rozladěně prostřední, když byly z doslechu.
"No vlastně jsme se mu vloupaly do domu," připomínala smířlivě nejmladší.
"Bez mistra. Bez náležitých rituálů. Hmm..." zamyslela se nejstarší a debata odumřela, než pořádně začala.

V chaloupce uběhlo několik dní a děvčata na tuto eskapádu téměř zapoměla. Náhle se ozývá naléhavé klepání.
"Jste doma?" ozve se hlas milého nejmladší čarodějky. Dveře se mu samy otevřou a on vpadne dovnitř a mává kusem papíru.
"Nejste tu v bezpečí. Jde sem příšerná bouřka, meterologové nechápou, co se děje, ale podívejte se na tu mapu, jak se všechny ty fronty točí přímo k nám!" Spustí bez pozdravu.
Nejstarší čarodějka se jen koukne na mapu. "No to potěš." Ukazuje prstem na proudy. "Tohle není normální ani přirozené, to někdo stahuje schválně. A jestli mám pravdu a je v tom magie, bude to ještě mnohem horší, než ti vaši lidi na počasí dokážou odhadnout."
Čarodějky se na sebe podívají. "Ten mág?" Zazní.
"Musí být, nikdo jiný tu kromě nás není."
"Neprošel rituálem, proto je teď neřízený živel"
"Musíme ho zastavit!"

Čtyřčlenná skupina se rozběhla směrem k majáku. Sílil vítr, mračna se stahovala ze všech stran, jen přímo nad nimi zbyl kousek jasné oblohy. Byla zbarvena do zlověstné oranžové.

Na vrcholku majáku uviděli postavu, která kynula nebesům. Vběhli dovnitř. Ale to místo už bylo jeho. Nábytek se sám od sebe přestavoval, ostré předměty létaly vzduchem, jen aby zabránili čarodějkám v postupu. Nebylo možné vyjít schody, které se změnily na skluzavku. Na jejich vrcholu se objevil mág a začal se smát. Čarodějky se obrátily na útěk.

Dvě starší čarodějky a mladík vyběhli ven, ale nejmladší zůstala uvězněna uvnitř. Volali, pokoušeli se ji dostat ven, ale marně. To už ji měl v moci mág.

Svázaná seděla na plošině při vrchu majáku, zatímco zlověstná postava před ní podivně pohybovala rukama k nebi. Vysmíval se jí, hrozil jí nožem, až se rozplakala. To jej zjevně potěšilo. Poté se obrátil zpět ke svému dílu. Se strachem jej pozorovala. A najednou to celé pochopila. Ta zuřící bouře, ta temná, stahující se těžká mračna, přesně toto měl mág sám v sobě. Hledal útěchu, úlevu, která ale nemohla nikdy přijít. Jaké to asi musí být, přežívat krásné, slunečné dny, zatímco vevnitř běsní něco takového? Něco, co nepatří do toho krásného světa, co se dere na povrch ale nelze to pustit, přetlak napíná veškerou vnitřní strukturu… Jaká to musí být úleva, být stejnou energií sám obklopen, tlak se vyrovná a alespoň na chvíli nepůsobí bolest. Ničivost, s jakou se bouře projeví, se musí zdát být jen zanedbatelnou cenou…

Nejmladší čarodějka najednou uviděla, jak se přes okraj plošiny sápe její milý. Musel vyšplhat po vnější straně budovy. Byl promočený na kůži, těžce dýchal, ale rychle vzal nůž a osvobodil ji z pout. Mág byl příliš soustředěný a ničeho si nevšiml. Mladík kynul čarodějce ke schodům, ale ona jako zhypnotizovaná zírala na mágova záda. Soucítila s ním. Udělala několik k němu a jemně se dotkla jeho ramene. Když se k ní obrátil, objala ho.

Takto probíhá nejposvátnější rituál. I přes to, že z něj viděla to nejhorší, ukázala mu laskavost a přijetí. Nahlédla do jeho duše, a namísto, aby se odtáhla, jak on sám očekával, vztáhla k němu ruku. Odevzdal se tomu proudu, který uvolňoval všechen tlak, který pociťoval. V ten malý okamžik tu byl někdo, komu se mohl s důvěrou odevzdat, kdo by jej přijal. Bylo to něco, co nikdy nepocítil a nevěděl, jak hluboce to potřebuje. Byl malým chlapcem a ona byla jeho matkou. Vichřice ustávala a mračna se trhala. Vyšlo slunce a teprve v tu chvíli se jemně odtáhl a přes slzy se usmál.
"Děkuji," řekl. Nic dalšího nebylo třeba.


A od té doby žil na majáku přátelský, moudrý mág a v domečku v poli tři laskavé čarodějnice.

Setkání s bláznem

22. února 2015 v 15:26 | Ameline
Tak jsem zase pro jednou měla zajímavý tarotový sen. Je velice příjemné, když sny přispívají k hlubšímu pochopení, ale tohle bylo ještě něco trochu jiného. Poprvé jsem si kartu skutečně prožila. To totiž bylo tak:

Měla jsem v rukou hrací balíček taroků. Pěkně vykreslené, skutečný požitek pro oko, obzvláště pak figury. Karty v celém balíčku podléhaly přísně jednotnému schématu, opakovaly se stejné motivy. Já je někomu ukazovala. Vím, že jsem říkala: "Počkej, pagát je trochu jinej. Co bys taky čekal od blázna?" A tak jsem konečně měla v ruce velice zvláštní kartu, která naprosto ignorovala veškerá pravidla, kterým podléhaly ty ostatní, dokonce i co se bordury týče - všechny karty byly rámovány velice pěkným filigránovým vzorem, zde se však motiv rozpínal přes celý papír a nebyl ničím ohraničen.

Na kartě byl vykreslen hluboký les, kterým vedla prašná cesta a těsně vedle ní se valila křišťálově čistá řeka. Někde v dálce se cesta stáčela a dalo se rozeznat postavu s ranečkem. Byla příliš daleko a nezřetelná. Důraz nebyl kladen na to, kdo to byl, ale na cestu, kterou měl před sebou.

Tak jsem si kartu prohlížela, připadala mi skoro živá. A najednou skok! Spadla jsem přímo do karty. Skončila jsem v řece. Plavu ráda, vodu zbožňuju a tahle byla úžasná. Někdy se používá obrat "smích jako horská bystřina". Myslím, že nikdo dosud nepoužil obrat "horská bystřina jako dětský smích". Právě zde je na místě. Nicméně proud byl silný, valilo se toho příliš a přestože jsem si to užívala, brzy jsem byla unavená a tak jsem se vyškrábala na cestu. Okamžitě se mi na šaty nachytal prach, nad čímž jsem pokrčila rameny, že je to znak dobrého výletníka. Zaujal mě ten hluboký les. Děsil mě. V jeho stínech se ukrývalo něco prastarého, silného a nezkrotného. Nepůsobil nepřátelsky, ale připadala jsem si v jeho blízkosti úplně malinká, tento les by mě spolknul bez nejmenšího problému. Zdálo se mi, že mě z jeho šera pozorují stovky očí, uctivě držící odstup od cesty, ale běda tomu, kdo z cesty sejde! Otřásla jsem se a raději pokračovala po cestě. Řekla jsem si, že by bylo příjemné si popovídat s bláznem, tou vyobrazenou osobou. Zdálo se, že se na mě zpovzdálí dívá a čeká na mě. Avšak jakmile jsem vyrazila, vyrazil i on. Když jsem přidala do kroku, přidal do kroku i on. Když jsem zpomalila, zpomalil také. Zdálo se, že si dává záležet, abych jej viděla, ale aby byl daleko přede mnou. Nebyla to nepříjemná cesta. Stromy pěkně stínily před žhnoucím sluncem a řeka si radostně prozpěvovala. Vzduch byl od vody příjemně čerstvý a les voněl sytě a zemitě. Chvíli jsem přemýšlela, že si jen tak budu užívat výletu. Ale já byla odhodlaná si s tím člověkem promluvit. Jak jsem pospíchala, nevšimla jsem si v cestě výmolu a spadla jsem tam. Zjistila jsem, že se z jámy nemůžu vlastními silami vyškrábat. Nebyla jsem v nebezpečí, ale nemohla jsem pokračovat v cestě, uvízla jsem. Spíše jsem se zlobila než že bych si zoufala.

Najednou se na okraji jámy objeví ruka a pak tvář. Chytím se a blázen mi pomůže se vytáhnout.
"Pocestní si na cestě pomáhají, to je starý zvyk a zákon", povídá. Usmíval se a nabídl mi něco jídla ze svého rance. Tak jsme seděli, jedli, povídali a smáli se, dokud jsem se neprobudila.

Sen o dceři, kterou nemám

2. února 2015 v 23:19 | Ameline
Před nějakou dobou jsem měla velice podivný sen, jehož význam teprve teď začínám pomalu chápat. Jeho význačnost je dána především tím, jakým způsobem se odrazil v realitě.

Pronásledovala jsem želvu. Potřebovala pomoc, kolem krku měla omotaný drát který jsem chtěla odstranit, ale unikala mi. Hnala jsem se za ní loukami, lesem, pak i řekou. A to jsem se za ní potopila tak hluboko, že jsem si uvědomila, že nestačím vyplavat, než mi dojde dech. Ale uviděla jsem jakousi výpust a tou jsem prolezla, abych se objevila... někde úplně jinde.

Byla to zarostlá ruina čehosi kdysi krásného. Teď se kamenné stěny rozpadaly a stropy vypadaly podobně nebezpečně. Na nebe vidět nebylo, ani mimo zdi této podivné stavby. Procházela jsem to a viděla lidi. Nejlépe bych to asi popsala jako zoo, každá rodina měla vlastní výběh, kde bydlela, pracovala a nikdo nezvedl hlavu, aby si uvědomil, že jsou uvěznění. Když jsem s nimi mluvila, slyšela jsem jen stěžování si, špatnou náladu, rezignaci na život. Když jsem se pokoušela je trochu rozveselit a ukázat jim východiska, reagovali agresivně. Tak jsem se rozhodla jít pryč.
Náhle přede mnou stál muž ve velmi barevné vestě s širokým úsměvem prodejce aut.
"Já to tu vedu" povídá. "Můžeš mi říkat třeba ďábel. Mám tu pro tebe místo. Je tu pěkně. Bezpečno."
"Proč bych tu chtěla bydlet, vždyť je to vězení!"
"Protože tu na tebe někdo čeká." Udělal krok stranou a za ním stála dívka. Vypadala, že spí. Okamžitě jsem ji poznala. Nevěděla jsem, jak se jmenuje, ale věděla jsem, že ji znám už strašně dlouho, že ji nade vše miluji a tolik se mi stýská - jak jsem jen mohla zapomenout?

"Je to tvá dcera" Povídá muž. "Když se tu usadíš, budete moci být spolu."
Váhala jsem. Nechtěla jsem takový život, ale co je to proti možnosti se opět shledat s někým, koho miluji? Pro lásku je to ještě malá cena.
Podívala jsem se ještě jednou na dívku a najednou mnou projela vlna uvědomění. Neuvěznila bych pouze sebe, ale i ji. To si nezaslouží. To nemůžu. Teď a tady ne. Měla jsem slzy v očích, když jsem říkala "Ne, to neudělám". V tu chvíli dívka otevřela oči a usmála se na mě. Přistoupila a objala mě.
"Jsem ráda, jak ses rozhodla," říkala. "Láska je jako dveře.Když se dvě bytosti milují, to pouto zůstane navždy. My vždycky budeme spolu, i kdyby třeba ne ve hmotě."

Ďábel náhle zcela obrátil. Cloumala jím zuřivost. Začal chrlit oheň, křičet, vyhrožovat a nadávat. Vzlétla jsem mimo dosah jeho ohně. Neunikla bych ale, kdyby do něj dívka nestrčila. Poté zmizela.
Chtěla jsem domů, ale to mi nebylo ještě dopřáno. Zjistila jsem, že budova má ještě jedno patro a tam také žijí lidé. Střechou se občas prodral paprsek slunce, ale jejich podlaha se drolila a neustále hrozila propadem. Zdálo se, že životní náplní těchto lidí je sbírat tu trochu světla, co sem dopadá, a neustále shlížet dolů, aby se mohli poměřovat s těmi, kteří tam žili. Vykládali, jak jsou svobodní, zatímco se plížili při stěnách, aby nespadli dolů. Povídala jsem jim, že svět je větší, než tato stavba, že existují volné louky zalité slunečním světlem, kde člověk může tancovat, aniž by se bál, že se zřítí. Že tohle je stále jeho vězením, i když tu přímo nedohlíží (a najednou jsem měla dojem, že právě těmto lidem se směje nejvíce). Říkala jsem, že můžou také vzlétnout. Měli mě za blázna a snílka, smáli se. Já jsem tolik chtěla mezi ně patřit, někam, někomu... ale co se dalo dělat, i kdybych na oko přijala jejich přesvědčení, nikdy bych nezapadla. Tak jsem to vzdala, opět se vznesla a letěla k modré obloze. V tu chvíli jsem se probudila.

Význam tohoto snu na mě poměrně děsivě dolehl za necelý měsíc. Byla jsem nějak nervózní a raději si udělala těhotenský test. Slabě pozitivní. Ty nervy! Brzy nato ale cyklus opět naběhl. Podle doktora šlo nejspíš o chemické těhotenství, že prý je to celkem normální - kdybych si nedělala test, ani bych to nevěděla a jen bych to měla za trochu větší zpoždění (jde vlastně o to, že se oplodněné vajíčko neuhnízdí a přestane se vyvíjet. Zhruba řečeno velice raný potrat). Vzpomněla jsem si na tento sen a zamrazilo mě.

Sen o amuletech

21. ledna 2015 v 23:00 | Ameline
Zdál se mi velice zajímavý sen, který, zdá se, poskytuje některá zajímavá praktická vodítka

Ocitla jsem se na workshopu o amuletech. Byli jsme menší skupinka sedící u ohně a přednášel nám mohutný, velice sebevědomý muž. Pamatuji si především toto jeho prohlášení, které doslovně znělo: "Země je jediné místo, kde existují miliony realit vedle sebe. Každý si vyblije vlastní čočku a svět, který touto optikou nazírá, je stejně reálný jako všechny ostatní". Vysvětloval nám ještě další věci, ale ty mi připadaly tak samozřejmé, že jsem je v paměti nepodržela. Poté jsme se přesunuli k praktické části.

Pokračoval ve vysvětlování. Následující doslovné není, nicméně velice blízko: "Člověka neovlivní nic, co nemá v sobě. Představte si kolem každého člověka pole - a v tomto poli se nacházejí různé věci, co si nese z minulosti, hodnoty, postoje přesvědčení - a o mnohém ani sám neví. Každá takováto věc má určitou přirozenou frekvenci. Amuletem nikdy nedodáš nic, co tam nebylo. Cílem je však vytvořit předmět, který bude mít podobou frekvenci jako to, na co cílíme, protože se v rezonanci posílí. Proto vojáci na mostě dostávají rozkaz "rozpustit krok", aby se pravidelnost jejich pochodu netrefila do přirozené vibrace mostu a tak jej nerozkmitala příliš."

Vzpoměla jsem si na amulet, který jsem kdysi tvořila ve svém pubertálním nadšení pro magii. Do snu se mi promítnul, spolu s menším okénkem o symbolismu netopýrů (amulet byl náhodou netopýrek, koupila jsem jej na výletu do jeskyní a prostě byl doma a po ruce, když jsem experimentovala). Údajně spojitost s nocí, krví a tedy smrtí, ale také regenerací a zmrtvýchvztání. Vedoucí workshopu se zamračil, ale řekl, že má sílu. Ukazovala jsem jej tedy hrdě ostatním. "Jé, ty chceš vyvolávat duchy" zaradovali se. Já se zarazila, protože takový účel nikdy mít neměl. Znepokojilo mě to, protože vím, jak nebezpečné to umí být. Vzpoměla jsem si na kamaráda, který mě kdysi označil za "nekromantku v nápravě" a zauvažovala jsem, zda neměl pravdu - to jsem totiž zvlášť vážně nebrala a když už, myslela, že špatně přečetl některé věci, které s sebou nutně táhnu.

Rozhozena hodnocením svého amuletu jsem se rozhodla hledat další informace, něco dál, protože i tento workshop mi přišel jako plácání se po povrchu věcí, hlavně ve světle nových informací. Vedoucí mi řekl, že si mám promluvit s určitým starcem, za nímž mě poslal. Dostala jsem se do neznámého města a hledala konkrétního člověka, kterého jsem v životě neviděla. Přesto jsem jej zahlédla a okamžitě jej poznala. Otočil se na mě, než zmizel za rohem. Já jej následovala. Viděla jsem ale, jak prošel jednou ze zdí přímo před mýma očima. Chvíli jsem zmateně pobíhala kolem. Pak mě jeden kolemjdoucí familiérně oslovil "co blbneš, vždyť je to vztup do zrcadlového bludiště, jaktože to nevidíš?" Uklidnila jsem se a poprvé jsem se podívala pořádně. Měl pravdu. Co mě zmátlo byl odraz zdi za mnou. Teď jsem však kráčela přímo vstříc své podobě, abych se ocitla v nejabstraktnějším představitelném prostoru. Všude zrcadla. Oči říkaly něco jiného, než byla pravda. Kde se jsem viděla cestu, tam ve skutečnosti nebyla, kde jsem viděla stěnu, tam byla cesta. Miliony odrazů mě samotné. Nebylo nahoře ani dole, žádný směr, všechno splívalo dohromady v jeden zamotaný celek. Jenže i když cesta nebyla vidět očima, jasně jsem ji cítila srdcem. Věděla jsem, že stařec na mě vždy čeká, abych jej vždy jen letmo zahlédla a nezabloudila. Pravou výzvou se stalo následovat ten cit či instinkt, i když to bylo v příkrém rozporu s tím, co jsem viděla - oči jsem zavřít nemohla, protože jsem cítila, že se tak probouzím. Nicméně můj mozek tolik abstrakce nakonec stejně neunesl a ocitla jsem se vzhůru ve své posteli.

Původní publikace 26. dubna 2014 v 15:11

Sen o spojení duší

20. ledna 2015 v 23:00 | Ameline
Ráda bych uvedla téma spojení mužského a ženského pomocí snu, který se mi před čtvrt rokem zdál. Jung mluvil o Animě, ženské stránce muže, a Animovi, mužské stránce ženy, staří alchymisté o mystické svatbě. V tomto snu jsem byla muž. Musím zmínit, že v té době jsem objevila nový způsob výkladu pohádek, kde jsou považovány za paralely vnitřního růstu a vyspívání. V tomto myšlenkovém proudu představuje princ usilující o princeznu osobnost, tu hnací sílu ega, zatímco získávaná princezna představuje samotnou lidskou duši. Jsou tam jemnější nuance, kterým se v budoucnu snad budu ještě věnovat. Tedy ke snu:

Žil jsem ve středověkém městě, kde jsem vyrostl. Lidé byli divocí, hlasití a veselí, všude vládl domácký nepořádek a chaos. Byl jsem na to zvyklý a měl jsem to rád. Motaly se kolem mě slečny, ale žádná mě nezaujala, všechny byly povrchní a příliš hrubé, vulgární. Až pak jsem uviděl ji. Nádhernou, čistou dívku s velkýma očima. Byla tichá, nevbízela se, jen se moudře dívala na svět kolem. A do té jsem se zamiloval. Mluvili jsme spolu dlouho a čím déle jsme byli spolu, tím méně se mi mé domovské město zamlouvalo. Viděl jsem špínu, hrubost i zlobu a nelíbilo se mi to. Domlouvali jsme se, že s ní odejdu. V tu chvíli nás obestoupili stráže a odtrhli nás od sebe.

Ji vyhnali a mě se pokoušeli oženit za některou z místních dívek. Když jsem odmítal, věznili mě a mučili. Přesto jsem nepovolil. Nakonec se mě rozhodli popravit upálením. Stále jsem myslel jen na svou lásku. Vedli mě ke kůlu, kolem kterého byly naskládány otepi dřeva a tam mě přivázali. Měl jsem ohromný strach, ale viděl jsem to jako nevyhnutelné. A pak hranice vzplála. Cítil jsem, jak mě olizují plameny a dusí kouř. Jenže pak začal foukat vítr a přinesl mi čerstvý vzduch. Foukalo víc a víc, až se dřevo rozfoukalo po návsi a hranice i se mnou spadla do bezpečí. Jak náhle vítr přišel, tak rychle ustal. Lidé měli co dělat, aby uhasili své domy. Stráže mě však okamžitě znovu spoutali a vysmívali se mi grafickými popisy jiných způsobů, jak mě mohou popravit.


V davu jsem si všiml jakéhosi podivného starého muže v kápi. Zdál se mi povědomý. Když se stráže nedívaly, přitočil se ke mě a zpod svého pláště mi podával podivnou věc. "Od tvé milované", zašeptal mi do ucha. Podíval jsem se, co mi to vlastně dal. Byla to malinká kulička světla. A já jsem náhle věděl. V mých rukou začala nabývat na objemu a zvedala mě ze země. Než se kdo nadál, byl jsem ve vzduchu, jen jsem se držel světla nade mnou. Pokoušeli se mě sestřelit, ale to jsem byl už moc vysoko, aby mi něco mohli. Z bezpečí jsem se jim vysmíval. A pak jsem zamířil pryč.

Letěl jsem přes lesy, údolí, moře, ani jsem nevěděl kam, jen že letím správně. Když mě zachvátily pochyby, ztrácel jsem výšku a let se stával neovladatelným. Když jsem ale myslel na svou milovanou, vzlétal jsem skoro ke slunci. Poté jsem uviděl pod sebou krásnou krajinu. Byla tam vesnice obklopená čistými lesy, u velikého jezera, do nějž se vlévala řeka. Tam jsem se rozhodl přistát. Všímal jsem si, že domy jsou postaveny z bílého mramoru vytesaného do nejelegantnější podoby, všechny porostlé břečťanem a psím vínem, takže nebylo poznat, kde končí les a začíná vesnice. Bylo tam příjemné ticho a klid. A tak jsem tam přistál.

Na pláži jsem viděl známou postavu a srdce mi poskočilo. Přišel jsem k ní a vzal ji za ruku. Byla oblečena do nádherných svatebních šatů. Přivítali jsme se s tichou spokojeností dvou lidí, kteří nepochybovali, že tento okamžik nastane, ale přesto je plnil štěstím. Díval jsem se na ni - nádhernou - a najednou jsem zaváhal. Co tato nádherná bytost, princezna, může chtít se mnou, špinavým zmrzačeným nuzákem? Ale podíval jsem se na sebe a zjistil, že všechny mé rány jsou zahojené, já sám jsem čistý a na sobě mám nádherný šat hodný prince, v bílé barvě s modrou šerpou. Podíval jsem se jí do očí a věděl jsem, že to všechno udělala ona. Stáli jsme tam a drželi se za ruce, zatímco nás nějákým starodávným obřadem oddalo samo slunce, jež zapadalo nad jezerem.

Původní publikace 7. února 2014 v 19:52
 
 

Reklama