Sen o přijetí a odevzdání

22. června 2015 v 19:07 | Ameline |  Snění
Tohle je už starší sen, ale poslední dobou se k němu vracívám. Odvíjel se přede mnou jako příběh, já byla volné vědomí, mohla jsem se vtělit do jakékoli postavy a vidět jejíma očima, necítila jsem ale potřebu jejich chování ovlivňovat. Byla jsem si celou dobu vědoma, že spím, a tak jsem si užívala nádherně vylepšeného kinematografického zážitku.

Vprostřed polí stál dřevěný domek a v něm bydlely tři sestry čarodějky. Nejstarší a nejzkušenější byla velice moudrá. Prostřední byla starostlivá a přívětivá. Nejmladší, teprve dívka, byla krásná a nevinná. Rozuměly bylinkám a rozuměly zemi. Lidé z blízkého města je zhusta měli za podivínky a blázny, ony se jimi ale nezabývaly. Přesto ta nejmladší měla v městě milého ctitele, který je často navštěvoval.

Mezi poli protékala mocná řeka, která ústila do moře. Někde v těch místech stál starý maják. Čarodějky si všímaly podivného dění kolem něj - zvířata se tomu místu začala vyhýbat, rostliny v okolí vadly a dokonce i ptáci, kteří tam hnízdili, maják opustili. Rozhodly se prozkoumat, co se děje. Vstoupily do opuštěné stavby. Staré místnosti, počmárané zdi, rozbitý nábytek - vše při starém. Ale nejstarší čarodějce připadaly některé kresby na stěnách povědomé. Všímala si drobných nesrovnalostí a začínalo v ní klíčit podezření, že zde někdo bydlí.

"Co se tu potulujete!?" ozval se náhle ostrý hlas. Po točitých schodech sestupoval muž. Čarodějky okamžitě vycítily energii. Mág. Ale něco neurčitého bylo špatně.
"Omlouvám se, nechtěly jsme rušit. Nevěděly jsme, že máme souseda," ujala se slova nejstarší. "Ráda vás poznávám."
"To já říct nemůžu. Čarodějnice, to mi chybělo. Já nikoho nepotřebuju, aby se mi koukal pod prsty. Všechno jsem se naučil sám a všechno taky dělám sám za sebe."
"Bez mistra?" Ptala se prostřední čarodějka udiveně. "To je hodně obdivuhodné."
"Ano, bez mistra. To je zastaralý systém. Ale já nemám čas se tady vybavovat. Tenhle maják je teď můj, tak jej laskavě opusťe" povídá muž. Čarodějky jen uctivě kývly na rozloučenou a vyrazily ven.
"Nevím, co je jeho problém" prohlásila rozladěně prostřední, když byly z doslechu.
"No vlastně jsme se mu vloupaly do domu," připomínala smířlivě nejmladší.
"Bez mistra. Bez náležitých rituálů. Hmm..." zamyslela se nejstarší a debata odumřela, než pořádně začala.

V chaloupce uběhlo několik dní a děvčata na tuto eskapádu téměř zapoměla. Náhle se ozývá naléhavé klepání.
"Jste doma?" ozve se hlas milého nejmladší čarodějky. Dveře se mu samy otevřou a on vpadne dovnitř a mává kusem papíru.
"Nejste tu v bezpečí. Jde sem příšerná bouřka, meterologové nechápou, co se děje, ale podívejte se na tu mapu, jak se všechny ty fronty točí přímo k nám!" Spustí bez pozdravu.
Nejstarší čarodějka se jen koukne na mapu. "No to potěš." Ukazuje prstem na proudy. "Tohle není normální ani přirozené, to někdo stahuje schválně. A jestli mám pravdu a je v tom magie, bude to ještě mnohem horší, než ti vaši lidi na počasí dokážou odhadnout."
Čarodějky se na sebe podívají. "Ten mág?" Zazní.
"Musí být, nikdo jiný tu kromě nás není."
"Neprošel rituálem, proto je teď neřízený živel"
"Musíme ho zastavit!"

Čtyřčlenná skupina se rozběhla směrem k majáku. Sílil vítr, mračna se stahovala ze všech stran, jen přímo nad nimi zbyl kousek jasné oblohy. Byla zbarvena do zlověstné oranžové.

Na vrcholku majáku uviděli postavu, která kynula nebesům. Vběhli dovnitř. Ale to místo už bylo jeho. Nábytek se sám od sebe přestavoval, ostré předměty létaly vzduchem, jen aby zabránili čarodějkám v postupu. Nebylo možné vyjít schody, které se změnily na skluzavku. Na jejich vrcholu se objevil mág a začal se smát. Čarodějky se obrátily na útěk.

Dvě starší čarodějky a mladík vyběhli ven, ale nejmladší zůstala uvězněna uvnitř. Volali, pokoušeli se ji dostat ven, ale marně. To už ji měl v moci mág.

Svázaná seděla na plošině při vrchu majáku, zatímco zlověstná postava před ní podivně pohybovala rukama k nebi. Vysmíval se jí, hrozil jí nožem, až se rozplakala. To jej zjevně potěšilo. Poté se obrátil zpět ke svému dílu. Se strachem jej pozorovala. A najednou to celé pochopila. Ta zuřící bouře, ta temná, stahující se těžká mračna, přesně toto měl mág sám v sobě. Hledal útěchu, úlevu, která ale nemohla nikdy přijít. Jaké to asi musí být, přežívat krásné, slunečné dny, zatímco vevnitř běsní něco takového? Něco, co nepatří do toho krásného světa, co se dere na povrch ale nelze to pustit, přetlak napíná veškerou vnitřní strukturu… Jaká to musí být úleva, být stejnou energií sám obklopen, tlak se vyrovná a alespoň na chvíli nepůsobí bolest. Ničivost, s jakou se bouře projeví, se musí zdát být jen zanedbatelnou cenou…

Nejmladší čarodějka najednou uviděla, jak se přes okraj plošiny sápe její milý. Musel vyšplhat po vnější straně budovy. Byl promočený na kůži, těžce dýchal, ale rychle vzal nůž a osvobodil ji z pout. Mág byl příliš soustředěný a ničeho si nevšiml. Mladík kynul čarodějce ke schodům, ale ona jako zhypnotizovaná zírala na mágova záda. Soucítila s ním. Udělala několik k němu a jemně se dotkla jeho ramene. Když se k ní obrátil, objala ho.

Takto probíhá nejposvátnější rituál. I přes to, že z něj viděla to nejhorší, ukázala mu laskavost a přijetí. Nahlédla do jeho duše, a namísto, aby se odtáhla, jak on sám očekával, vztáhla k němu ruku. Odevzdal se tomu proudu, který uvolňoval všechen tlak, který pociťoval. V ten malý okamžik tu byl někdo, komu se mohl s důvěrou odevzdat, kdo by jej přijal. Bylo to něco, co nikdy nepocítil a nevěděl, jak hluboce to potřebuje. Byl malým chlapcem a ona byla jeho matkou. Vichřice ustávala a mračna se trhala. Vyšlo slunce a teprve v tu chvíli se jemně odtáhl a přes slzy se usmál.
"Děkuji," řekl. Nic dalšího nebylo třeba.


A od té doby žil na majáku přátelský, moudrý mág a v domečku v poli tři laskavé čarodějnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama