Setkání s bláznem

22. února 2015 v 15:26 | Ameline |  Snění
Tak jsem zase pro jednou měla zajímavý tarotový sen. Je velice příjemné, když sny přispívají k hlubšímu pochopení, ale tohle bylo ještě něco trochu jiného. Poprvé jsem si kartu skutečně prožila. To totiž bylo tak:

Měla jsem v rukou hrací balíček taroků. Pěkně vykreslené, skutečný požitek pro oko, obzvláště pak figury. Karty v celém balíčku podléhaly přísně jednotnému schématu, opakovaly se stejné motivy. Já je někomu ukazovala. Vím, že jsem říkala: "Počkej, pagát je trochu jinej. Co bys taky čekal od blázna?" A tak jsem konečně měla v ruce velice zvláštní kartu, která naprosto ignorovala veškerá pravidla, kterým podléhaly ty ostatní, dokonce i co se bordury týče - všechny karty byly rámovány velice pěkným filigránovým vzorem, zde se však motiv rozpínal přes celý papír a nebyl ničím ohraničen.

Na kartě byl vykreslen hluboký les, kterým vedla prašná cesta a těsně vedle ní se valila křišťálově čistá řeka. Někde v dálce se cesta stáčela a dalo se rozeznat postavu s ranečkem. Byla příliš daleko a nezřetelná. Důraz nebyl kladen na to, kdo to byl, ale na cestu, kterou měl před sebou.

Tak jsem si kartu prohlížela, připadala mi skoro živá. A najednou skok! Spadla jsem přímo do karty. Skončila jsem v řece. Plavu ráda, vodu zbožňuju a tahle byla úžasná. Někdy se používá obrat "smích jako horská bystřina". Myslím, že nikdo dosud nepoužil obrat "horská bystřina jako dětský smích". Právě zde je na místě. Nicméně proud byl silný, valilo se toho příliš a přestože jsem si to užívala, brzy jsem byla unavená a tak jsem se vyškrábala na cestu. Okamžitě se mi na šaty nachytal prach, nad čímž jsem pokrčila rameny, že je to znak dobrého výletníka. Zaujal mě ten hluboký les. Děsil mě. V jeho stínech se ukrývalo něco prastarého, silného a nezkrotného. Nepůsobil nepřátelsky, ale připadala jsem si v jeho blízkosti úplně malinká, tento les by mě spolknul bez nejmenšího problému. Zdálo se mi, že mě z jeho šera pozorují stovky očí, uctivě držící odstup od cesty, ale běda tomu, kdo z cesty sejde! Otřásla jsem se a raději pokračovala po cestě. Řekla jsem si, že by bylo příjemné si popovídat s bláznem, tou vyobrazenou osobou. Zdálo se, že se na mě zpovzdálí dívá a čeká na mě. Avšak jakmile jsem vyrazila, vyrazil i on. Když jsem přidala do kroku, přidal do kroku i on. Když jsem zpomalila, zpomalil také. Zdálo se, že si dává záležet, abych jej viděla, ale aby byl daleko přede mnou. Nebyla to nepříjemná cesta. Stromy pěkně stínily před žhnoucím sluncem a řeka si radostně prozpěvovala. Vzduch byl od vody příjemně čerstvý a les voněl sytě a zemitě. Chvíli jsem přemýšlela, že si jen tak budu užívat výletu. Ale já byla odhodlaná si s tím člověkem promluvit. Jak jsem pospíchala, nevšimla jsem si v cestě výmolu a spadla jsem tam. Zjistila jsem, že se z jámy nemůžu vlastními silami vyškrábat. Nebyla jsem v nebezpečí, ale nemohla jsem pokračovat v cestě, uvízla jsem. Spíše jsem se zlobila než že bych si zoufala.

Najednou se na okraji jámy objeví ruka a pak tvář. Chytím se a blázen mi pomůže se vytáhnout.
"Pocestní si na cestě pomáhají, to je starý zvyk a zákon", povídá. Usmíval se a nabídl mi něco jídla ze svého rance. Tak jsme seděli, jedli, povídali a smáli se, dokud jsem se neprobudila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama