Oči umělce

10. února 2015 v 12:53 | Ameline |  Úvahy
Podívejte se kolem sebe. Co vidíte? Předpokládám, že spoustu běžných, ničím zajímavých věcí. U mě, s vyjímkou počítačového příslušenství jsou to namátkou 2 hrnky, pilník a miska se strouhaným jablíčkem. Vidíte, jak snadno jsme si tyto předměty zařadili, určili co jsou?

Představme si některého z prvních lidí, jak se pohybuje savanou. Jeho dva hlavní cíle jsou nenechat se sežrat a naopak nějaké jídlo najít. Potřebuje se ve svém světě orientovat. A tak si rodící se inteligence vytvoří zkratky, škatulky, do kterých začne věci kolem sebe třídit. Schopnost s těmito kategoriemi lépe nebo hůře pracovat je jedním z nástrojů inteligence. Jde o určitou míru abstrakce, která poté umožňuje lépe vidět souvztažnosti. Dejme tomu, že takováto bytost, jakou jsem popsala, spatří strom. Nijak si ho nemusí prohlížet, ale zařadí jej do své mentální kategorie "strom" a neplýtvá pozorností, aby jej zvlášť studovala. Tuto ušetřenou mentální kapacitu potom může použít k tomu, že si všimne na stromě ovoce. Nebo hodně velké kočky. Ostatně tento postup nám v podstatě propůjčuje nástroje pro řeč jako takovou. Když jste si tento odstavec četli, při slově "strom" jste si vybavili obrázek, daný nejspíš také částečně kontextem (=savana), ale především určitým typickým představitelem vaší kategorie "stromy".

Dnes vnímáme svět v běžném provozu právě přes tyto kategorie. Bohužel také většinu energie, kteoru tím uvolníme, vkládáme do projekcí a emočních reakcí. Vidíme na semaforu červenou (dnes mám den blbec, to je určitě naschvál), vidíme zbytky Vánoční výzdoby (a cítíme se smutně, protože se nám po někom stýská). Tyto vazby, takovéto hodnocení, je velmi dobré se naučit tlumit, protože to otevírá větší prostor intelektu, aby se projevil - jakože v dnešní době to někteří potřebují jako sůl. Můžeme si vzít jako zjevný příklad trému. Když člověk začne přemýšlet, jak vypadá, co si o něm kdo myslí, vezme mu to kapacitu, kterou potřebuje, aby např. správně odpovídal na otázky zkoušejícího. V méně výrazné podobě se to drtivé většině lidí děje dnes a denně, mě nevyjímaje.

Ale zpět k mým hrnkům a pilníku na stole (jablíčko jsem už stihla zkonzumovat). Co by se stalo, kdybychom se na chvíli vzdali automatického rozřazování věcí? Nemohlo by snad dojít k tomu, že bychom je uviděli tak, jak jsou? Není to nic záhadného, umělci, výtvarníci tohle dělají neustále. Podívejte se kolem sebe. Všechny ty linie, barvy, odrazy světla - i v prostoru obyčejného pokoje lze najít tolik nádhery! A co teprve venku! Způsob, jak se jiskřivý sníh sype z bílého nebe, světlo odražené v každé vločce, jak se usazuje na ladných křivkách aut, ostré linie větví jabloně a měkký mech, který ji obrůstá, to, jak se na konci pokrouceného tmavého listu utváří duhová kapka vody... Vzdalující a přibližující se hučení motorů - každý jednotlivý výbuch - tichý zvuk sypajícího se sněhu, kroky lidí na chodníku, ťapkání malého psa, vaše vlastní kroky... chladný, vlhký vzduch, který nese nedefinovatelnou směsici pachů - parfémy, auta, psí srst, něčí kožený kabát... To, jak se každý krok v ozvěnách nese vaším vlastním tělem, kostmi, svaly, dotek oděvu na kůži, vítr ve tváři, jemné zvíření vzduchu, když někdo projde...

Je krásné moci na chvíli opustit konstrukce, které jsme si vytvořili jako rozhraní mezi sebou a světem, vyjít z pasti vlastních myšlenek, a chvíli prostě vnímat. Lze tak získat perspektivu toho, jak naše každodenní myšlení realitu zkresluje. Každý okamžik je neopakovatelný, jen mrknete a zmizí, aby byl nahrazen jiným, který je mu třeba velice podobný, ale přesto se liší. Na chvíli se vzdát tlumičů reality a dívat se na svět, jako bych jej viděla prvně. Stát se na chvíli dítětem, naplněným bezmezným úžasem nad tím, co je obklopuje. Na chvíli vidět svět tak, jak jej vidí umělci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Spiiiidy | E-mail | Web | 12. února 2015 v 12:01 | Reagovat

Krásně napsáno. Umělecké zahledění do jednotlivostí a malých krás světa může učinit každou chvíli doslova magicky krásnou :-)

A pak se člověk, třeba právě díky "uměleckému oku" učí vidět všudypřítomnou moudrost, tkající tiše v pozadí ony krásy světa, od kterých nás náš rozum a intelekt tak vzdaluje...

2 Aleš | E-mail | 11. listopadu 2015 v 10:49 | Reagovat

Tak začíná cesta "Pokojného bojovníka" (autor Dan Millman). Pokud vás milí spolučtenáři článek zaujal a nevíte, kam vás tenhle stav mysli může dovést, tak vřele doporučuju film i knihu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama