Stín

19. ledna 2015 v 23:00 | Ameline |  Úvahy
Co to je stín? Co se ukrývá v temnotách naší bytosti, o níž bychom tak rádi řekli, že nepatří nám? Kdo je vyhnancem našeho já, odvrženým "zlým" dvojčetem? Z exilu našeho podvědomí přeci stejně nad námi nemůže mít moc, ne? Inu, smutná pravda je, že může a má. Naše nerozpoznané, nerozvinuté a nepřijatelné vlastnosti nemizí; jenom se shromažďují v temných koutech osobnosti jako stíny. Sbírají sílu, a když dostanou příležitost, vyrazí na povrch. Pokud se skrývaly dostatečně dlouho, začnou si žít svým vlastním životem. Kdo chceš ke světlu, poznej svůj stín.


Stín zahrnuje všechny odvrácené, temné nebo i jen odmítané či nežité stránky, které jedinec (a stejně tak i společnost) sice má, ale z nějakého důvodu se jimi nechce zabývat. Patří sem vše nepřijímané, nežádoucí a netolerované, co je ukryto v nevědomí, i všechno to, čehož blízkost sice tušíme, ale pro nepohodlí či bolestivost konfrontace tomu raději uhýbáme, vytěsňujeme to, lidově řečeno to zametáme pod koberec.

Obvykle jde o uzamčené duševní skladiště všeho, co nám zamlžovali a zamlčovali naši rodiče a nejbližší okolí, následně kultura, v níž jsme vyrůstali, a co jsme nakonec odmítli i my sami. Své místo tu však nalézají i pozitivní kvality, to když se naučíme - nejčastěji na základě předchozí špatné zkušenosti - držet vší silou pod zámkem třeba i svou spontaneitu, zvídavost, odvahu, kreativitu nebo další velmi výraznou stínovou oblast: sexualitu. I proto k tématu stínu přistupujeme často tak ambivalentně. Zavíráme před ním oči a odmítáme ho, a zároveň nás fascinuje a přitahuje. (cont)



Tajemství a síla stínu tkví v tom, že i kdybychom se snažili sebevíc, nakonec mu neunikneme. Žije totiž svým životem. Vlastnosti, schopnosti, pocity, potřeby, fantazie i skutky, které z nějakého důvodu nepřijímáme a neuplatňujeme, dříve či později "promluví". Otázkou zůstává: Kdy a jak? Ale také: Kdo z koho - integrujeme my svůj stín, nebo dříve on převálcuje nás? Možností má celou řadu. Stalo se vám už například, že jste se hněvali pro úplnou drobnost nebo kdy se vás dotkla nevinná poznámka, která dost možná ani nebyla směřována na Vás? (Přísloví o potrefené huse je v tomto případě velice výstižné)

Jedním z nejošklivějších triků, jaké jsou stínu vlastní, je takzvaná projekce. Velmi zjednodušeně to znamená, že věci, z nichž viníme lidi nebo společnost jsou ve skutečnosti naše vlastní skrytá témata.

Uvedeme si užitečný příklad, s jehož pomocí snáze pochopíme projekci a její roli při podrývání spokojenosti. Představte si obyčejný semafor. Co dělá? K čemu je? Je to taková krabička se světýlkama, jejíž smysl spočívá v rozkazu: zastav, zpomal a jeď.

Naše projekce jsou však u semaforu mnohem složitější. Vidíte například, že je červená, a pomyslíte si: Ach jo, zase musím zastavit. Jedu pozdě. Spikl se snad proti mně osud? Nebo vás možná napadne: Ty zatracený světla mě zdržujou. Proč tudy jede tolik aut? Řada lidí asi v duchu zareaguje: Aha, žlutá! Mám šanci na to šlápnout a dostat se před ostatní? Anebo možná: Hurá! Zelená! Poctivýmu štěstí přeje! Člověka zkrátka napadá při setkání s dopravními světly spousta myšlenek, které se týkají "já", a jde o soudy, jež nemají vůbec nic společného s prostou skutečností: zastav, zpomal, jeď.

Teď si vezměte, že žijeme ve světě vlastních projekcí. Realita, jíž vnímáme, mnohem méně vypovídá o skutečnosti a mnohem více o nás samotných, než je většina lidí ochotna připustit.

Největší dramata se nedějí na divadle, ale v našich srdcích. To když se vydáme na cestu za svým stínem. Čím více ho v sobě ukrýváme, tím víc korektivních zkušeností nás čeká. A naopak, jakmile nějaké své stínové téma zpracujeme, z našeho života postupně mizí.

Chceme-li dospět ke skutečné svobodě, nezbývá nám než převzít odpovědnost a přizpůsobit se platným principům bytí. Aby mohlo dojít k tolik žádoucí individuaci a seberealizaci, nezbývá nám než naši vědomou, světlou stránku s onou naší temnou a nevědomou propojit. A ať už do zmíněného osobního podsvětí vstoupíme dobrovolně (na příklad vyhledáme psychoterapii nebo se vydáme na cestu duchovního poznávání) nebo nedobrovolně (čelíme úderům osudu v podobě různě intenzivních problémů), zůstává naším úkolem zkoušet vnímat odvrácené stránky vlastní duše bez hodnocení (nesuďme, ať nejsme souzeni), a to nejen prostřednictvím rozumu (pravá moudrost zůstává skryta očím).

Chceme-li se stát moudrou a celistvou bytostí (nebo společností), nakonec nám nezbývá, než se se svým stínem konfrontovat tváří v tvář. Pokud se o to poctivě pokusíme, přestane nás děsit, a naopak se může stát něčím vzácným, co nás nečekaně a nesmírně obohatí.


Původní publikace 28. ledna 2014 v 22:57
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama