Sen o amuletech

21. ledna 2015 v 23:00 | Ameline |  Snění
Zdál se mi velice zajímavý sen, který, zdá se, poskytuje některá zajímavá praktická vodítka

Ocitla jsem se na workshopu o amuletech. Byli jsme menší skupinka sedící u ohně a přednášel nám mohutný, velice sebevědomý muž. Pamatuji si především toto jeho prohlášení, které doslovně znělo: "Země je jediné místo, kde existují miliony realit vedle sebe. Každý si vyblije vlastní čočku a svět, který touto optikou nazírá, je stejně reálný jako všechny ostatní". Vysvětloval nám ještě další věci, ale ty mi připadaly tak samozřejmé, že jsem je v paměti nepodržela. Poté jsme se přesunuli k praktické části.

Pokračoval ve vysvětlování. Následující doslovné není, nicméně velice blízko: "Člověka neovlivní nic, co nemá v sobě. Představte si kolem každého člověka pole - a v tomto poli se nacházejí různé věci, co si nese z minulosti, hodnoty, postoje přesvědčení - a o mnohém ani sám neví. Každá takováto věc má určitou přirozenou frekvenci. Amuletem nikdy nedodáš nic, co tam nebylo. Cílem je však vytvořit předmět, který bude mít podobou frekvenci jako to, na co cílíme, protože se v rezonanci posílí. Proto vojáci na mostě dostávají rozkaz "rozpustit krok", aby se pravidelnost jejich pochodu netrefila do přirozené vibrace mostu a tak jej nerozkmitala příliš."

Vzpoměla jsem si na amulet, který jsem kdysi tvořila ve svém pubertálním nadšení pro magii. Do snu se mi promítnul, spolu s menším okénkem o symbolismu netopýrů (amulet byl náhodou netopýrek, koupila jsem jej na výletu do jeskyní a prostě byl doma a po ruce, když jsem experimentovala). Údajně spojitost s nocí, krví a tedy smrtí, ale také regenerací a zmrtvýchvztání. Vedoucí workshopu se zamračil, ale řekl, že má sílu. Ukazovala jsem jej tedy hrdě ostatním. "Jé, ty chceš vyvolávat duchy" zaradovali se. Já se zarazila, protože takový účel nikdy mít neměl. Znepokojilo mě to, protože vím, jak nebezpečné to umí být. Vzpoměla jsem si na kamaráda, který mě kdysi označil za "nekromantku v nápravě" a zauvažovala jsem, zda neměl pravdu - to jsem totiž zvlášť vážně nebrala a když už, myslela, že špatně přečetl některé věci, které s sebou nutně táhnu.

Rozhozena hodnocením svého amuletu jsem se rozhodla hledat další informace, něco dál, protože i tento workshop mi přišel jako plácání se po povrchu věcí, hlavně ve světle nových informací. Vedoucí mi řekl, že si mám promluvit s určitým starcem, za nímž mě poslal. Dostala jsem se do neznámého města a hledala konkrétního člověka, kterého jsem v životě neviděla. Přesto jsem jej zahlédla a okamžitě jej poznala. Otočil se na mě, než zmizel za rohem. Já jej následovala. Viděla jsem ale, jak prošel jednou ze zdí přímo před mýma očima. Chvíli jsem zmateně pobíhala kolem. Pak mě jeden kolemjdoucí familiérně oslovil "co blbneš, vždyť je to vztup do zrcadlového bludiště, jaktože to nevidíš?" Uklidnila jsem se a poprvé jsem se podívala pořádně. Měl pravdu. Co mě zmátlo byl odraz zdi za mnou. Teď jsem však kráčela přímo vstříc své podobě, abych se ocitla v nejabstraktnějším představitelném prostoru. Všude zrcadla. Oči říkaly něco jiného, než byla pravda. Kde se jsem viděla cestu, tam ve skutečnosti nebyla, kde jsem viděla stěnu, tam byla cesta. Miliony odrazů mě samotné. Nebylo nahoře ani dole, žádný směr, všechno splívalo dohromady v jeden zamotaný celek. Jenže i když cesta nebyla vidět očima, jasně jsem ji cítila srdcem. Věděla jsem, že stařec na mě vždy čeká, abych jej vždy jen letmo zahlédla a nezabloudila. Pravou výzvou se stalo následovat ten cit či instinkt, i když to bylo v příkrém rozporu s tím, co jsem viděla - oči jsem zavřít nemohla, protože jsem cítila, že se tak probouzím. Nicméně můj mozek tolik abstrakce nakonec stejně neunesl a ocitla jsem se vzhůru ve své posteli.

Původní publikace 26. dubna 2014 v 15:11
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama