Psychologie

18. ledna 2015 v 23:00 | Ameline |  Úvahy
Ráda bych se rozhovořila o tématu, které je blízké mému srdci. Mé "studium" psychologie je převážně praktického rázu, neboť snad až obsesivně pátrám po příčinách věcí a v sebereflexi se možná utápím hlouběji, než by mě samotné svědčilo. Nicméně pokaždé, když se probírám stohy materiálů ve snaze najít ten jeden malý odstaveček, který tam někde je (vždycky tam někde je), který mi dané téma osvětlí, pokaždé, když se nořím do hlubin svého já a dívám se i na věci, které vidět nechci a které bolí, naučím se mnoho. O sobě, o světě, o lidech. Chápat. To je hlavní věc, o kterou jde. Ne klasifikovat, rozdělovat, soudit - ale pochopit. Lidé občas říkají o jiných lidech podivné věci, například "čím víc znám lidi, tím mám radši zvířata" nebo "čím víc lidi poznávám, tím raději jsem sám". Má zkušenost je jiná. Čím víc poznávám lidi, tím větší úctu prožívám při setkání s každým člověkem, protože začínám chápat všechny ty vnitřní boje, malá a velká vítězství či porážky a nesnesitelná dilemata, která má každý v sobě. Mám úctu k tomu člověku proto, že přede mnou stojí takový, jaký je, že se jakýmsi způsobem popral s tím, co mu život nabídl. Není na mě rozhodovat, jestli dobře nebo špatně. Vždycky jsme to udělali nejlépe, jak jsme v danou chvíli mohli. Chci dnes jít k samému srdci psychologie. Protože co to ve skutečnosti je? Složenina řeckých slov Logos a Psýché. Můžeme tedy říci, že se jedná o nauku o duši. A poznat duši, může existovat vznešenější vědecký cíl?

Chtěla jsem kdysi začít dštít moudrost na masy, než jsem si uvědomila, že jediné, co mohu nabídnout, je můj vlastní příběh sebeobjevování. Není hotovo. Nikdy nebude hotovo - díky bohu za to, jak pravila má přítelkyně, která je sice téměř o pět desetiletí starší, ale má také asi pětkrát tolik elánu co já. Vždyť účelem tohoto blogu je podělit se o své poznatky o psychice, ale i mystice, protože to jsou rodné sestry. (cont)




S čím začít? S pohádkami? S projekcemi a tím, že jak vidíme svět více vypovídá o nás než o realitě? O stínu a vlastnostech, které přisuzujeme druhým abychom je na sobě neviděli? O lásce a pošetilosti hledání té "druhé" polovičky, která nás doplní, mezi lidmi namísto v sobě? Či o takzvaně normálním dětství a všech těch drobných traumátcích, která nás stále ovládají (a to ani nemluvím o dětství problémovém)? Nebo o samotné lidské duši, když je tématem týdne psychologie?

Je má filozofie, že každý si nosí velké zářící světlo v prsou, u srdce. To je jeho duše, čistá a nádherná a takovou ji má každý. Ovšem jak se člověk zaplétá se světem, když se učí, ne vždy vstřebá věci, které mu pomáhají. A tak se tento zářící zdroj překrývá stále hustější mlhou strachů, nezpracovaných traumat, nefunkčních myšlenkových vzorců, toho, co se "má dělat" a zkrátka všeho, co se takto uloží do naší osobnosti. Představte si chumel elektrických drátů. Nevíte, co k čemu vede a co který spínač v danou chvíli udělá. Hodně těch obvodů je pokažených a zavazí, jiné přimo sabotují celkovou funkci. Navíc je to celé schované v krabici, takže většinu drátů ani nevidíte. Takto si představte osobnost naprosté většiny lidí. Mým cílem když pracuji se sebou je velký úklid. Udělat v tom konečně pořádek. Být tím vším, čím můžu být.

Osobnost je v mém pojetí prostředníkem vnitřní duše a světa kolem a vzniká působením obého. Umožňuje mezilidskou interakci a existenci společnosti jako takové. Ovšem moment, kdy se konečně ta mlha, která se kolem duše vytvořila, aspoň na chvíli rozptýlí a budete mít před sebou své vlastní zářící světlo, rozjasní to celý život, to můžu s čistým svědomím slíbit. Znám lidi, kteří tímto svým vnitřním světlem září neustále a nezkaleně. Jsou to buďto velice moudří dospělí, děti, ale často i takzvaně postižení. Jejich autenticita je jako magnet. Mluví se o charismatu, osobním kouzlu. Takový zářící člověk se nemusí učit žádné triky nebo fígle. Někdy dobře naučená maska zafunguje podobně jako pravé světlo, ale čas ten rozdíl vždy odhalí.

Psychologie je právě ta věda, která umožňuje poznání toho, co se v člověku skrývá. Díky tomu lze pracovat s vlastní osobností, je možné ji namodelovat jak ji potřebujeme, učiní ji průsvitnou pro naši duši. Je to často tvrdá a bolestivá práce, ale plody jsou o to sladší

Původní publikace 7. ledna 2014 v 17:42
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama