Proud vědomí

20. ledna 2015 v 13:00 | Ameline |  Techniky
Někdy se to tak sejde, že má člověk v sobě absolutní bordel. Myšlenky se bijí jedna o druhou, něco vyvolává emoce, které nedávají smysl. Prostě takový pěkný den. Když se zdá, že se věci točí v kruhu. Nebo se jen v sobě nemohu vyznat. Nic nedává smysl. Někdy jsou vztahy zapletené tak strašně, že by to ani nejpotrhlejší scénárista nevymyslel. Pak se uchyluji k jednoduchému způsobu, jak si srovnat hlavu. Pustím si wordpad a začnu datlovat. Vůbec nevadí, že věty nedávají smysl. Nevadí, že se opakují slova, že se dějí chyby či že motám dohromady dva, tři jazyky, nebo že se oddávám patosu hůře, než leckterý dramatik. Důležité je psát rychleji, než zvládne vnitřní cenzor korigovat. I kdyby to mělo znamenat, že tisíckrát napíšu "NEVÍM!" Všímám si zaváhání, toho, když si popletu slova nebo když mám nutkání něco opravit. To bojuje o nadvládu cenzor a nelíbí se mu to, co vyplouvá na povrch. Zvláště se zaměřuji na tyto věci. Hádám se sama se sebou. Ptám se stále dokola ty samé otázky, dokud nepřetečou v odpovědi. Zkuste to taky! Není čeho se bát a je to legrace. Z většiny věcí jsem se už vypsala předtím, tak tu jako příklad hodím něco, co nejde příliš do hloubky a opravdu šlo o neřízený cyklus asociací. Aneb jak se od ideálu lásky dostat k tomu, že bych si měla uklidit :D


Láska-milovat je to snadné, jen otevřít, nebát se neblokovat, jak to? Jak to že to tak nemají i oni? Proč mohou říct "nemiluji"? Je to nesmysl. Strašnej nesmysl krade mi srdce. Co s tím? Vždyť je všude. Jak to jak to je možné, poč to není vidět? Proč to není vidět? Co jsem zapoměla? Co nevím? Já nevím skoro nic. Ale to nevadí, to je nomální. Normální je průměrné a tedy zbytečné. Nechci být normální. Normalita mi vadí. Je nudná. Mám ráda maniaky všeho druhu. Ale kdo tedy sem já, když o tom tak píšu? Jaksi můžu dovolit psát, když nemám jasnou představu? Ale ona je dotatečná pro tuto chvíli, nikolv? Není to o tom, jaká chci být. Je to o tom, jaká jsem. Jaká jsem rozhoduji já. Je to v mých rukou. Má osobnost je v mých rukou. A já si jí moc nehledím, jen co je pravda. Jak můžu mít takovej bordel v pokoji? Vím přeci,že bych to měla řešit. Ale to jsou malé věci. V malých věcech se odráží velké. Nepořádek v pokoji, chaos v hlavě. Ale vždyť jsem to teď porovnala! Porovnala pokoj i hlavu, ale obojí je zas zabordelený. Opakovat! Opakovat! Ach jo, ale tady nejde o ten bordel, co? Tady jde o lenost, neochotu dělat. A proč? Něco není dobře. Ale proč? Tož měla bych něco dělat. Ale mě se nechce. Mám toho dost na práci v osobním životě, dávám sílu tam. Opravdu? Není to tak. Jen se v posledních pár dnech flákám. Odpočívat je třeba. Bylo toho hodně. Ano, to je pravda. Ale ať se odpočinek nestane zvykem a nepřeroste v lenost. K tomu mám tendenci. To není dobré. Tvořit je základ všeho, stagnace je smrt.

Původní publikace 17. února 2014 v 16:38
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Spiiiidy | E-mail | Web | 20. ledna 2015 v 17:16 | Reagovat

Á, díky za připomenutí :-) Tenhle způsob vypsání se jsem už dloooooouho nepoužil. Je naprosto skvělej.

Bylo by zajímavý vydat knížku složenou jen z takových žbleptů. Zajímalo by mě, zda by se našel takovej blázen, co by si ji přečetl :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama