Odpuštění

21. ledna 2015 v 8:00 | Ameline |  Úvahy
Po dvou poněkud melancholických článcích udeřím na pěknější notu. Budu mluvit o odpušnění. Někdy je obtížné odpouštět a kolikrát ta největší výzva je odpustit (skutečně odpustit) sám sobě. V souvislosti s odpuštěním musím mluvit o celém tom komplexu soudu, viny, trestu a pokání. Zadostiučinění. Ale co třeba zkusit pochopit a odpustit?

Křivda implikuje, že došlo k jakési škodě následkem neférového jednání. Přirozenou reakcí je škodu minimalizovat, sjednat nápravu co nejrychleji a nejúčiněji. Nicméně zůstala rána, která si žádá ošetření, aby se mohla hojit. Avšak je to právě dojem křivdy, který leckdy zahojení brání. Jako když odmítáme si dát ošetřit zlomenou nohu, dokud nebude odsouzen viník, kvůli kterému k úrazu došlo. Proč bráníme hojivým procesům, aby proběhly? Možná jako formu trestu pro viníka, který musí být konfrontován s následky nebo jako připomínku pro nás samotné? Nebo zranění musí být uchováno jako "důkaz" pro pozdější použití. Některé staré křivdy jsou zapuštěny tak hluboko, že má člověk pocit, že jej definují a nedokáže je proto pustit, ze strachu ze ztráty známého. Je dobré oddělit zranění od křivdy, aby se mohlo hojit.

Tak došlo k jakési "skutkové podstatě" křivdy, nebo alespoň máme ten dojem. Je tedy namístě Soud, který přisoudí Vinu. Sami jsme tím soudem, tedy není třeba se odvolávat na externí autoritu. Cítíme, že se křivda stala. V našem světě se tedy skutečně odehrála a nemá smysl ji popírat či pro ni hledat potvrzení. Jenomže jak povolanými soudci jsme? Ráda bych vzpoměla na povídku "Poslední soud" Karla Čapka. Po smrti se několikanásobný vrah Kugler ocitne v soudní síni. Proti očekávání však Bůh nestojí v pozici soudce, ale jako svědek. Když se tomu Kugler diví, dostane se mu této odpovědi: "Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno." Rozdělujeme vinu jako nějáký artikl, ale je to skutečně cesta? A jsme opravdu rozdělení na viníky a jejich oběti? Nebo jsme snad všichni vinní? Skutky můžeme roztřídit na lepší a horší (vztaženy k nám samým, naší osobě, naší vlastní morálce, našemu vidění světa) - můžeme ale jen na jejich základě soudit člověka? Hodnotit jeho "cenu"? Rozumíme ale vůbec, co daného člověka k jeho jednání vedlo? (cont)



Pochopení. Nádherná myšlenka. Pochopení je určitým středobodem, jakýmsi neochvějným výchozím bodem. Někteří však pochopení zaměňují s neřešením situace. Mohu chápat mnohonásobného vraha nebo chtivého politika. To neznamená, že jejich jednání jakkoliv schvaluji nebo omlouvám. S o nic menší vervou nezasáhnu proti špatnostem, jichž se dopouští - pokud jen trochu mohu - přesně v duchu "minimalizace škody", o níž jsem již mluvila. Jen jsem si vědoma toho, že ve stejných podmínkách, se stejným životním příběhem bych byla stěží sama lepší. V čem je tedy rozdíl? V mém prožívání. A to je to důležité. Nebudu si hýčkat pocit křivdy, nebudu jednat z nenávisti či vzteku. Co se týká takovýchto "velkých" činů, půjde především o posun vnitřního vnímání, které sotva ovlivní, co se stane, "pouze" mi do života přinese smíření. Ale v mnohem jemnějším spletenci mezilidských vztahů je schopnost pochopení velkým darem jak pro mě tak pro toho, s kým jednám. Je to o tom, vystoupit ze svého sebestředného úhlu pohledu, podívat se na lidi jako skutečné bytosti a ne jen aktéry v našem příběhu - příběhu o nás samotných. Uvědomit si, že každý má takovýto svůj příběh. A udržet si toto vědomí i v průběhu běžného dne, i při jednání s otrávenou úřednicí, i při hádce se sousedem o špatně zaparkované auto. Není nutné dohadovat se o tom, jaký život asi vedou. Stačí si udržet otevřené "nevím". Jednoduchým faktem je, že každý v danou chvíli jedná nejlépe, jak může. Jinak by přeci jednal jinak.

Pochopení samo není odpuštěním, ale je cestou k němu. Odpuštění je, když se ta zatvrdlina zvaná křivda, rozpustí. Odpuštění je vědomým aktem, kdy přistoupíme na to, že "dluh", který následkem činu cítíme, nebudeme vymáhat - možná proto, že už byl splacen, možná stačí jen vědomí, že další "zadlužování" nebude probíhat, snad ale není potřeba ani to (sotva kdo to však dokáže, odpustit pokud se křivda stále děje a není možnost nápravy)
Odpuštění v užším slova smyslu je naše vnitřní vyjádření postoje a rozhodnutí: "Odpouštím ti. Nechci ti oplácet zlým nebo podobným. Nechci se ti mstít." Neznamená to, že popíráme, že nám bylo ublíženo. Odpouštím právě proto, že mi bylo ublíženo. Důležité přitom je, abychom zvolili takový postoj, pro který jsme v daném okamžiku připraveni: abychom si nenalhávali, že odpouštíme, když toho (ještě) nejsme schopni. V tom případě je pravdivější říci "Chci ti odpustit", "Snažím se ti odpustit", "Pokouším se ti odpustit"... Odpuštěním se nezbavíme všech těch nepříjemných emocí, jež se objevily - ty souvisí s léčením zranění, nikoliv léčením křivdy.

Proč ale chceme odpouštět, proč o tom vůbec uvažujeme? Pokud se snažím odpustit jenom proto, abych pomohla sama sobě, abych netrpěla, abych necítila negativní emoce, abych se oprostila od vzteku a křivdy, bude to vždy daleko těžší a možná i nemožné.

Teprve pokud se dostanu další stupeň chápání sebe a světa, kdy neodpouštím jenom kvůli sobě, ale kvůli principům, které postupně přijímám jako základní, teprve pak dokážu skutečně odpouštět - pro sebe i pro druhé. Odpuštění je krokem do neznáma bez garance, že se vyplatí. Je to bod, kdy vycházíme sami ze sebe, necháváme být obyčejné kupecké počty a přízemní logiku. Zjišťuji, že vše není jen o mě, že mé vidění světa není víc, než úhlem pohledu (možná pokývete, že ano, to je samozřejmost. Jedna věc je ale vědět a úplně jiná to žít). Skrze odpouštění se učím být člověkem.

Původní publikace 15. února 2014 v 16:23
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama