Nedokonalá zpověď

19. ledna 2015 v 13:00 | Ameline |  Úvahy
Holčičko, ale jo, pravda je, že Tě miluju. Někdy bojujem, jsme jedna z druhé zoufalý, ale prostě jsi to Ty. Jsi cele člověkem, tak, jak to má být. Možná jsi na některých místech poraněná, zkroucená, ale jsi nádherná. Nikoliv přesto, ale právě proto. Všechno, co jsi prožila na tobě zanechalo stopu, máš svou minulost vrytu do kůže. Někdy se zlobím, když si myslím, že máš být lepší. Odpusť mi to prosím. Chápu už, že požadavek na dokonalost je jedna z nejzvrácenějších věcí, které mohu vznést. Obzvláště na dokonalost, která nezohledňuje cestu a požaduje vše tady a teď. Chápu, že proces učení není instatní. Nelze se k němu přinutit ani výhružkami, ani podplácením, ale musí vyvěrat z osobní vůle. On samotný koncept dokonalosti je zvrácený, alespoň pohybujeme-li se v tomto světě. Tolik lidí se za ní žene ze strachu, že kdyby náhodou zastavili, přijdou o všechno, upadnou v rezignaci a nevstanou, a přitom nevědomky pohřbívají své vlastní bohatství hlouběji a hlouběji. Také jsem tak jednala. Jiní si nastaví "vysoký morální standart", což je jen jiné vyjádření pro mravní dokonalost, a bojí se uvolnit vlastní sílu, která se jeví nutně temná, nekultivovaná a nezpracovaná. I tomuto dojmu jsem podlehla a částečně stále podléhám.

Víš, holčičko, já si uvědomuji, jak absurdní je toto chování. Jenže nutkavá touha zaplnit prázdná místa bývá někdy silnější. Cítím potřebu Tě chránit před světem jako drahokam. Bojím se, že nebudeš milována tolik, jak potřebuješ, tak zastírám Tvůj obraz. Možná skutečně vypadáš hůře, než to, jak Tě já dokáži vymalovat. Znamená to jen tolik, že mám obstojnou představivost. Jenže Ty jsi skutečná a můj obraz je jen hloupou karikaturou. A největší životní ironií je, že občas si sama přeji, aby jsi vypadala jako na tom obraze. Pak vyčítám a nenávidím Tě, protože na tebe kladu nemožné požadavky, aniž bych se ti vůbec věnovala, aby jsi měla kde se to naučit. Ne jen vycvičit jako cvičená opička před davy, ale skutečně porozumět bez nároku na aplaus, po kterém já sama toužívám. Čekám totiž, až diváci můj obraz, mé dílo, pochválí, abych věděla, že slouží svému účelu a já tak mohu být klidná. Jenže klid takto získat nemohu. Stále je co zlepšovat a přitom se pokouším nemyslet na to, jak falešná je má práce. Stále žít ve strachu, že se pravda ukáže a já budu usvědčena ze lži. Dost! Ne, nechci lhát. Nechci už lhát. Tolik se ale mnohdy bojím... Nebojácnost bývala jedním z těch dokonalých tahů štětcem, které formovaly mou realitu. A já dnes (možná jen dnes) vidím skrze plátno. Aspoň trochu. A bojím se. Pohled na Tebe bez veškerých zástěrek nikdy nevyvolal reakci, jakou měl. Namísto přijetí jsi se setkala s odmítáním, až jsi osekala samu sebe a vznikla jsem já. A to bolelo, jak jsi se mi vzdálila. Bojím se, že pokud nebudu strážit Tvou podobu, mohu o Tebe přijít úplně. Vím, jak je to celé pošetilé. Dnes jsi dospělá, holčičko moje, dnes už máš schopnosti si poradit. Možná mi jen bude chvíli trvat, než ti plně uvěřím. Chci ti věřit. Slibuji, že se tak stane.

Jsem tvou součástí, holčičko milovaná. Jsem jen hlasem ve tvé hlavě. A ty jsi celým člověkem, nádherným ve své skvělé nedokonalosti.

Původní publikace 17. června 2014 v 2:29
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama