Hudba a tanec

21. ledna 2015 v 18:00 | Ameline |  Úvahy
Je-li základem vesmíru symfonie, je život tancem. Nejdůležitější, co jsem se naučila ve své krátké koketerii s orientem je, že úkolem tanečnice není pohybovat se v rytmu, dodržovat choreografii a znát kroky či být krásná a svůdná. Úkolem tanečnice je hudbu prožít a vyjádřit a forma jen dává nástroje. Proměnit zvuk v pohyb. Vcítit se do emoce skladby a dát jí další rozměr. Tanec je život. Život je tanec. Příliš často tančíme standart tam, kde bychom mohli snad lépe improvizovat a nalézt vlastní cestu. Zazní první tóny písně a každý poslušně hledá partnera, aby mohli jít ve stopách každého, kdo valčík tančil před nimi.

Nechci znevažovat tradiční tanec, protože ten má své velice důležité postavení. Protože každý ví, jaké jsou kroky (nebo by to měl vědět, když obráží plesy a pokouší se tančit, ne jako nejmenovaný šlendrián, co vystupuje pod pseudonymem Ameline, který se spoléhá na to, že se umí nechat vést), dynamika se tak stává jemnější a neverbální komunikace dosahuje nebývalých obrátek. V takto úzké formně je pozorovatelný každý detail a ten přirozeně nabývá na významu. Bezpečná forma sebevyjádření, roky prověřená. Schopnost následovat konvenci je stejně důležitá, jako schopnost ji opustit a mezi vířícími páry si nacházet vlastní cestu.

Rytmus. Melodie. Aranžmá. Co z toho dělá hudbu hudbou? V čem z toho se ukrývá její potenciál? Jak je možné, že mistři dokáží vytvořit vzorec, který se v nás samých tak hluboce odráží? Zavřete oči. Vpusťte hudbu do své duše. Naplňte se jí. Tělo neodolá. Není možné zůstat stát. Prosím, nikdy nezůstávejte stát, když duše touží po tanci. My sami se stáváme tichým nástrojem a připojíme se na vlnu, po níž již plují kytary, housle, flétny či také sám lidský hlas. V tanci se odevzdáme, prožijeme smutek i radost, jež skladba nese. Netančíme pro to, abychom udělali dojem. Netančíme pro kultivaci svého těla. Dokonce netančíme ani pro vlastní potěšení, ačkoliv to nás přirozeně provází. Tančíme pro hudbu samu. Sami o půlnoci v pokoji, na přeplněném parketu nebo třeba na pódiu. Plynutí hudby podobá se plynutí života. Tanec podobá se tomu, když život skutečně žijeme a prožíváme. Bojíme se žít. Bojíme se prožívat. Pokud lidé tančí, pak v bezpečných mantinelech standartních tanců. Co by si o mě řekli lidi. Co bych si o sobě řekla sama. Běžná rodičovská výtka "jseš ty vůbec normální?". Dnes bych ráda odpověděla s patřičnou hrdostí: "ne, nejsem".

Tančím ráda a často a někdy mi nevěří, že jsem střízlivá a "čistá". Nevadí mi to, ti, kteří mě takto hodnotí se dívají z jejich malého vězení konvencí. Mou výhodou je, že mám přátele roztroušené po dalekýchi blízkých dědinách a tak s nimi obrážím místní malé plesy či festivaly. To se to dělají vylomeniny, když tam znám desítku lidí, kteří mají pro mé taneční excesy pochopení (já se jich neptala. Oni nic neříkali). Je to však setkání se svým tělem - a rytmem vesmíru - když jen s malými přestávkami na parketě pátou či šestou hodinu následuji hudbu třeba až na pokraj zhroucení z vyčerpání. Vřele doporučuji.

Původní publikace 23. dubna 2014 v 0:26
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama