Cesta nocí

19. ledna 2015 v 18:00 | Ameline |  Zážitky
Je mnoho lidí, kteří se nočního světa bojí. Noc vše proměňuje. Vede nás dovnitř, do našeho nitra. Ne každý to nese dobře. Proto si zacpáváme uši sluchátky, abychom náhodou neslyšeli vlastní myšlenky. Proto se skrýváme před temnotou, protože vrhá světlo na toho tvora, kterým ve skutečnosti jsme. V pohádkách má temný les nebo hluboká jeskyně symbolický význam a představuje hlubiny nevědomí. Místo, kde jsou známé věci pokroucené, odlišné, kde mizí cesta a svět se stává divokým a chaotickým, místo, jímž se prohánějí archetypální postavy, ne všechny přátelské. Je to ale také místo podstatného přerodu, velké lekce a nezřídka život měnící zkušenosti. Proti této pradávné představě noci je ta naše noc, jíž prožíváme v bezpečí a teple našich domovů, kterou snadno můžeme zaplašit žárovkou, nocí ochočenou a domáckou. Jsem zvyklá často v létě spávat v lese pod širým nebem. Taková noc je sametově hebká, mírně vzrušující a prakticky cítíte to přátelské objetí okolní přírody. To je noc zvláštních, pro městského člověka neobvyklých prožitků a jasných snů. Blíží se mnohem více té prastaré noci, která se vryla tak hluboce do našich představ - blíží se jí asi tolik, jako se blíží nůž na dopisy meči. Prošla jsem však kdysi i takovou nocí, která skutečně byla cestou k sobě. Je to zážitek, který mě definitivně přivedl k víře ve vyšší síly a s trochou nadsázky vyvolal obrat v celém mém životě. Stalo se před třemi lety a pro téma týdne bych si to ráda připomenula.

Byl únor a ještě poměrně tuhá zima. Kamarád slavil narozeniny a jiný mu k tomu účelu poskytl chatu. Těšila jsem se na dobrou společnost lidí, které jsem měla ráda. Část osazenstva jela autem, část se však rozhodla pro desetikilometrovou procházku. Mohlo být asi 8 večer. Rozhodla jsem se také projít po svých. V autě jsme nechali věci a vydali se na cestu. Skvěle jsme se bavili, zpívali jsme oblíbené písničky a mě bylo nádherně, přestože jsem s procházkou nepočítala a neměla na to úplně dobré boty ani oděv. (cont)



Šli jsme a šli, silnice se serpentinami vinula krásným zasněženým lesem. Řeklo by se monotónní, ale ty vzrostlé stromy vzpínající se po obou stranách cesty někam nahoru do tmy, to bylo působivé. Náhle mě něco zaujalo. Procházeli jsme zrovna kolem nějákého domku a jeho osvětlení malovalo cosi nádherného v okolní krajině. Světlo se odráželo od sněhu, pronikalo přes holé větve ovocných stromů v zahradě, v pozadí stromy lesa - celá scéna vypadala jako zjevení. Zůstala jsem stát a kochala se tou nádherou, chtěla jsem si ten obraz vrýt do paměti. Řekla jsem přátelům, že je to v pořádku a ať jdou, že je doběhnu. Mohla jsem tam zůstat minutu, dvě. Pak jsem pospíchala po cestě dál. Byla jsem unavená a sváděla na svou kondici a na své boty to, že je nikde před sebou nevidím. Asi jsou mnohem dál. Neztrácela jsem povznesenou náladu a šla jsem. Prohlédla jsem si před odchodem místo na mapě a myslela si, že v nejhorším chatu objevím sama.

Šla jsem dlouho a nikde nikdo. Začínala jsem být unavená, silnice vedla do znatelného kopce. Noc se už nezdála tak přátelská. Silně foukalo, padal namrzlý déšť a měsíc se schoval za mraky. Měla jsem ve tmě jen tu cestu před sebou. Urousaná sukně se mi otírala o nohy a s každým krokem nepříjemně studila. Musela jsem zpomalit. Myslela jsem si, že se mi tím přátelé o to více vzdalují.

Vyšla jsem ten kopec, do nějž jsem snad hodinu šlapala. Vrchol byl holý a do mě se opřel vítr. Slyšela jsem podivné zvuky. Zvedla jsem hlavu a uviděla stožár vysokého napětí. V jeho konstrukci se proháněl vítr a skučel a sténal hlasitěji, než jsem kdy vítr slyšela. Kapky namrzlého deště bzučely o dráty. Ta kakofonie zvuků, které jsem cítila až někde u žaludku a která mi sjížděla dolů páteří, vyplnila celý můj svět. Prožívala jsem v tu chvíli skutečný, iracionální strach z noci plné neznámého nebezpečí. Spěchala jsem pryč.

Byla jsem skutečně unavená a propadala úzkosti. Nemyslela jsem na to, že jdu. Mou mysl vyplňovaly myšlenky na vlastní život, na jeho bezcílnost, na neuspokojivý vztah s přítelem a nad obecnou marností lidského snažení. Cítila jsem se marná, bezvýznamná, bezcenná. Přemýšlela jsem nad Bohem. Samozřejmě jsem se s tím konceptem dříve setkala. Uvědomila jsem si, že mi nahání strach myšlenka, že nad námi je vyšší síla, která mě má zcela v hrsti. Jejíž úmysly nechápu a která si se mnou hraje jako kočka s myší. Existence Boha byla nepřípustná, nebezpečná. Někteří naivkové říkali, že Bůh je láska. Ale jak by mohl být? Mě rozhodně milovat nemohl. Uvědomovala jsem si, že jsem se ztratila. Neměla jsem s sebou ani doklady, ani peníze, natož mobil. I kdybych někam došla, nemám jak se dostat, kam potřebuji.

Najednou jsem uviděla odbočku, která mi připomínala tu, jíž jsem viděla na mapě. S nadějí jsem se tam vydala, ale cesta se brzy ztratila v lese. Zkusila jsem místo dobře projít, ale žádnou chatu jsem nenašla. Už jsem byla zoufalá. Nevšimla jsem si žádné odbočky, kde jsem se mohla splést. Jenže tahle cesta vedla špatně, ale stejně jako ve svém životě, neměla jsem jinou. Co jsem mohla dělat jiného než po ní jít a doufat, že někam dojdu? Vprostřed silnice jsem klesla na kolena, částečně pod tíhou úzkosti, částečně únavou, a začala se poprvé v životě modlit v naději, že snad... snad... pokud tam někde Bůh je, že mi pomůže i když jsem mu nemohla nic nabídnout.

Vstala jsem. Žádný zázrak se nekonal. Ani jsem s tím nepočítala. Zdálo se mi ale, že se oteplilo. Cítila jsem v sobě odvahu. Měla jsem dojem, že mě zalilo zlatavé světlo, které nebylo vidět normálníma očima. Ale neklid zmizel a mě poprvé napadlo, že se mohu vrátit, že snad ve městě, z nějž jsme vyšli bude někdo známý doma, třeba rodiče některého z mých kamarádů (já bydlím o 50 km jinde). Únava zmizela a sklíčenost ze mě spadla. Obrátila jsem to.

Přestalo pršet, vítr se utlumil a úplněk vykoukl zpoza mraků. Po pravdě z té cesty zpět si pamatuju málo. Jen ten stožár vysokého napětí. Už nebyl tak děsivý, ale stále tam stál jako strážce mezi světem tam a světem tady. Přidala jsem do kroku, protože jsem si uvědomila, že se vůbec necítím unavená.

Došla jsem k místu, kde jsem se přátelům ztratila. Najednou jsem uviděla něco naprosto nečekaného. Na silnici stálo auto. Únor, pár pustých chatiček uprostřed ničeho, hluboká noc - a tam na plácku stojí osvětlené auto! Uvnitř pár v plesovém oděvu. O něčem se dohadovali. Zaťukala jsem jim na okno. Byli naprosto vyvedení z míry, ale okénko otevřeli a já se jim pokusila nastínit situaci. Připadalo mi, jako by uběhly měsíce, co jsem naposledy viděla světlo a kdy jsem naposledy mluvila s člověkem. Překvapivě jsem si ale vybavila příjmení známého, kterého znám pouze pod jeho přezdívkou. Lidé z auta věděli, kde jejich chata je a dokonce mi nabídli, že mě tam svezou. Byly prý tři ráno. Ukázalo se, že jsem měla odbočit asi 100m poté, co jsem se od skupiny oddělila silničkou, která byla pokrytá sněhem a z hlavní cesty jsem si jí vůbec nevšimla. Jelo se jen malý kousek a ti dobří lidé mi ukázali správné stavení. Děkovala jsem jim, než jsem se vydala ke dveřím.

Vstoupila jsem a bylo to, jako vstoupit do snu. Já snad úplně zapomněla, jak je cítit teplo a jak vypadá skutečné světlo. Několik lidí stále v kuchyni tiše popíjelo. Ohromeně jsme na sebe hleděli a asi nikdo jsme úplně nevěřil tomu, co zrovna vidíme. Všimla jsem si ohromné úlevy. Dovedli mě do křesla, přistavili přímotop a do ruky mi dali sklenici vody a sklenici vína. Volali člověku, co mě hledal s autem. Ruce se mi třásly a skoro jsem nemohla mluvit. Zvláštní bylo, že jsem se přesto cítila velice dobře, byla jsem spokojená. Pokusila jsem se několikrát omluvit všem, co měli starost. Asi hodinu jsme ještě zůstali vzhůru, někdo vzal kytaru a chvilku jsme zpívali a já se postupně aklimatizovala.

Dodnes bych ještě ráda potkala ty dobré anděly, kteří mě k chatě zavezli. Měla jsem za večer v nohách téměř třicet kilometrů a nebyla si jistá cestou do města, ani tím, zda bych zbylých deset kilometrů ušla. Můj vztah k představě vyšší entity se ještě dlouho budoval, ale tato cesta byla takříkajíc bodem obratu. Přítele jsem opustila a začala s prací na sobě. Byla to velice důležitá noc, na kterou si dnes ráda vzpomenu, protože i když byla děsivá, vyčerpávající a nebezpečná, odnesla jsem si něco velice cenného. A tak to s cestami nocí bývá.

Původní publikace 13. ledna 2014 v 22:33
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama