Bytost ze stínu

20. ledna 2015 v 8:00 | Ameline |  Zážitky
Kdysi jsem nechtěla vidět spoustu věcí, a to se mi vymstilo. Před rokem a půl jsem si prošla velice zajímavou zkušeností. Od té doby jsem zase hodně jinde, přesto bych se ráda o tento příběh podělila. Já se vždy viděla jako milá optimistka, která na všem vidí to dobré a má každého ráda. Cokoliv, co tomuto obrazu neodpovídalo, nepřekročilo práh vědomí. V jednu chvíli jsem se ale chytila za nos a začala se rozhlížet, co to vlastně v sobě všechno mám. Studovala jsem své sny, hledala cestičky jak pochopit, co nosím v podvědomí. Byla jsem ve velmi křehkém stavu, když mi do života vešla dost náročná situace. Cosi se stalo. Ty dvěře, na které jsem klepala, se otevřely a co z nich vyšlo mě zahltilo. Jako bych v sobě měla vypínač, který přepínal mezi dvěma póly prožívání a uvažování. V jednom jsem byla tou milou optimistkou, v druhém krutou, sobeckou manipulátorkou bažící po moci nad ostatními lidmi. Nepoznávala jsem se.

*to, co jsem prožila bylo poměrně nebezpečné a nemuselo dopadnout takto dobře, naštěstí jsem ale byla připravená a měla sakra motivaci se dát do pořádku.

Inu, pro to, abych nastalou situaci zvládla, byla jsem stále častěji "tou druhou", protože "miloučká optimistka" na to neměla sílu. Hodně jsem některým ublížila. Padala jsem do propasti. Všiml si toho jeden můj dnes velmi dobrý přítel, který si vypěstoval mimořádně jasný zrak. Řekl, že ve mě vidí boj víly a nekromantky a poskytl mi dost silné varování, že můžu rozbít všechno, co jsem považovala za důležité a obrátit proti sobě nejbližší. (cont)



Začala jsem studovat. Načetla jsem si hodně informací o tom, jak funguje vytěsňování a o poruchách disociačního spektra. Začíná nepatologickými jevy jako je zasněnost, která je únikem z nudy, a pokračuje se až k vážným problémům. Mohla bych jmenovat například posttraumatickou stresovou poruchu, kdy člověk vytěsní emoce spojené s konkrétní událostí, nebo "disociativní poruchu identity" (jednoduše mnohočetná osobnost), kdy člověk vytěsní části svého já, které posléze naberou autonomní podobu a stanou se samostatnými osobnostmi. Takhle daleko jsem ještě nebyla, ale spěla jsem tam.

Rozhodla jsem se pro odvážný krok. Bojujeme-li, nabídnu jí místo toho mírové rozhovory. Ve své imaginaci jsem sestoupila k ní dolů do propasti. Mysl mi ji představila jako vysokou, hrdou ženu ve zbroji s krutým úsměvem z níž šel strach. Tehdy jsme se daleko nedostaly. Křičela na mě, vyčítala, přesvědčovala mě, že ona je ta lepší. Bila do mě slovy o to víc zraňujícími, o co víc zjevovaly ty pravdy, kterých jsem se bála. Já se ji mezitím pokoušela přesvědčit, že se musíme naučit spoluexistovat. Nebylo v tom příliš upřímnosti. Byla mi odporná, kdybych ji dokázala zabít, udělala bych to. Jenže jsem věděla, že to není možné. Nepřevědčila jsem ji. Byl to svým způsobem boj o to, která vyjde zpět na světlo.

Takto jsme se sešly ještě několikrát, úspěch žádný. Zlobila jsem se. Byla to jakási divná věc ve mě, kterou jsem si nevybrala, kterou jsem nechtěla, a se kterou se teď musím naučit zacházet. Musím ji zkrotit a podřídit, ukázat, že já jsem tu pánem. Až jednou, to uběhlo mnoho dní od našeho prvního setkání, jsem se na ni podívala opravdu dobře. Z toho, co jsem uviděla mě zabolelo u srdce. Viděla jsem, jak pod svou zbrojí skrývá hluboké zhnisané rány prolezlé červy. Podívala jsem se jí do tváře a uviděla, že se na nohou drží jen silou vůle. A v tu chvíli jsem to pochopila. Všechen její vztek a křik - to křičela bolestí. Ta zranění, která utržila, to bylo kvůli mě, abych je nemusela pocítit sama a mohla jsem tehdy ty podmínky vůbec přežít (měla jsem hodně zajímavé dospívání, řekněme to takto). Uvědomila jsem si, jak jsem k ní byla nespravedlivá. Zalila mě obrovská vlna soucitu a lásky pro tuto bytost. Začala jsem se jí omlouvat za všechno, co jsem jí provedla. Její hrdá fasáda se zhroutila a já ji objala. Dovolila mi sundat jí zbroj a ošetřit rány. Představovala jsem si, jak ze mě k ní proudí všechna ta láska, kterou jsem v sobě měla. Byla temná a podle všech definic "zlá", ale viděla jsem, proč. Viděla jsem v ní poraněnou oběť, kterou ve skutečnosti byla.

Scházely jsme se dále v mých představách. Pokaždé byla o něco méně zoufalá a o něco méně temná. Já si mezitím vybavovala některé zážitky, které jsem si myslela, že jsou za mnou. Objevovaly se v neobyčejné síle, jako by se právě děly, někdy jsem se ve snech ocitala v těch samých situacích. Na něco jsem předtím dokonce úplně zapoměla. Ožívaly mi pod rukama "hluché" vzpomínky, kdy jsem si sice do té doby vybavovala, co se stalo, nikoliv ale to, jaká bolest se s nimi pojila. Procházela jsem si to s nadhledem toho, že je to už pryč, s tím, že už chápu, proč ti lidé tehdy jednali jak jednali. Bylo to jako řeka, která konečně začala proudit a odnášet ten těžký kal a bahno pryč. Bylo to náročné, ale já pokaždé zažila malý kousek úlevy.

Když jsme se naposledy sešly, byla vyléčena. Z temné nekromantky jsem před sebou měla vznešenou bojovnici. Objaly jsme se. A najednou jsme se staly jednou bytostí. Všechnu tu lásku a pozornost, kterou jsem jí věnovala, jsem ve skutečnosti věnovala sama sobě. Uvědomila jsem si teprve tímto zážitkem, že smím mít samu sebe ráda. Že kdesi ve mě nečíhá netvor, že nejsem ve své podstatě jakýmsi děsivým monstrem, jak jsem si občas připadala - konečně jsem chápala. Bylo mi trochu smutno že už se nesejdeme, ale věděla jsem, že takhle je to správně.

Neříkám, že jsem tímto vstřebala všechen svůj stín a že žádný nemám. Jen si tam o něco lépe vidím a umím si už s věcmi snáze poradit

Původní publikace 31. ledna 2014 v 12:25
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Václav | 20. ledna 2015 v 9:29 | Reagovat

http://www.sahadzajoga.sk/SahadzaJoga/SahadzaJoga.html

doporučuji si poslechnout celé video o adžna a sahasrara čakře

2 Ameline | Web | 20. ledna 2015 v 12:37 | Reagovat

Zdravím :) Podívám se. Jinak z toho, co čtu, mi to ohromně připománá tarotovou velekněžku (tu, co mi tady "stráží" stránky) a "úzkou stezku" co ve stromu života vede přes propast falešného ega Daat, přes kterou ona převádí. Líbí se mi věci, které se odrážejí ve dvou a více systémech, dodává jim to na uvěřitelnosti :-)

3 Václav | 20. ledna 2015 v 13:59 | Reagovat

[2]:nevědomí je přítomnost, klid mysli,o tom hovořil také jung, podvědomí je minulost, nadvědomí je budoucnost a kolektivní nědomí je pokračování nevědomí. je to v podstatě 4. stav vědomí, nazývaného také turya. pokud zaměříš pozornost dovnitř a budeš si přát poznat pravdu, pak vnímej, jestli v dlaních, prstech a nad hlavou ucítíš, bud brnění, teplo, chlad. pokud to bude chlad, tak je to dobré a podle prstů anebo čaker budeš vnímat svoji energii. zdroj do člověka vstupuje ze srdce do sahasrary-mozku, odtud jde přes agna čakru do spodních čaker. takže přijímáme energii a posléze co projde tělem, vyzařuje ven. když je čakra uzavřená, pak vyzařuje ne dobré vibrace.takto je možné sama sabe diagnostikovat a vědět, jak na tom jsme. ta čistá energie, která proudí, dovede pronikat všemi těly, duchovním, psychickým i fyzickým a dovede toto dávat do rovnováhy, samozřejmě to od nás vyžaduje, abychom se v životě také chovali, mysleli, adekvátně tak aby to bylo v souladu s vlastnostmi čaker. tuto energii nemůžeme ovládat, ona by měla ovládat nás, jinými slovy, měli bychom se od ní naučit žít pravdu. a jak žijeme pravdu, v takovém stavu jsou i naše čakry.nemáme posuzovat věci myslí, ale vibračním vědomím.to se musíme učit. :-D  :-D

4 Václav | 20. ledna 2015 v 14:13 | Reagovat

[2]: ještě malá připomínka, tu velekněžku bych nahradil tvojí silou kundaliní, protože to je náš duch, který se v sahasráře spojuje s kolektivním duchem,tomu se říká realizace, neboli osvícení-nirvána atd.

5 Ameline | Web | 20. ledna 2015 v 16:36 | Reagovat

[3]: V mnoha materiálech se nevědomí a podvědomí používá zaměnitelně. Ačkoliv, pravda, zrovna Jung teda pro toto používal pojem nevědomí. Dobré, tohle mi osvětlilo jednu výhradu proti videu (zatím jen to první). Druhá je, že mi systém připadá přehnaně a zrádně zaměřený na racio a vědomé procesy, ale z toho, co na konci píšeš, to zní zase jinak a mnohem víc v souladu s tím, s čím bych byla inklinovaná souhlasit. Ovšem paní mi trochu připomíná mou oblíbenou osůbku, mají podobný styl vyprávění.

Když udělám, co říkáš, cítím především zápěstí, pro nedostatek jiného obrazu jako proříznutá a "voda" se valí přes dlaně a prsty pryč. Mám z toho ledové ruce, myslím, že to není dobré. Bohužel se mi to často stává, když chci pracovat s energií. Naštěstí se umím vůlí zahřát, fajn fígl na zimu. Jinak, velké, mohutné slunce v hrudi, velmi příjemné, doma je prostě doma. Když se potřebuju vyrovnat, vždy přesunu ohnisko pozornosti tam. Hlava jak když jsi hluboko ve vodě a vynořuješ se, rozrážíš vodu. Oslabený feedback čehokoli pod pasem, ačkoliv se tam nehlásí problémy. Kolem žaludku zabarikádovaná "zakázaná zóna", přetlak. Nedůvěra, nechci kontaminovat systém. Neochota přijmout tento druh závazku. Působí to jako trochu malér.

6 Václav | 20. ledna 2015 v 18:12 | Reagovat

přitlačil bych pravou dlan na vrchol hlavy, požádal o spojení s pravdou a potom pravou a potom levou dlaní zkusil s pozorností najít nad vrcholem hlavy vjem, jestli tam bude tlak, teplo, chlad, nebo nic? :-)

7 Václav | 21. ledna 2015 v 12:31 | Reagovat

pokud je to čistě zápěstí, je to 5. centrum, pokud je to oblast těsně mezi dlaní a zápěstím, je to 1. centrum.
... mohutné slunce v hrudi... pokud je to světlo, tak světlo bychom neměli vidět to značí, že jsme od toho vzdáleni, dobrý je vibrační chlad s pocitem otevření a uvolnění fyzickém, pokud je v břichu tlak, tam se kundalini zabrzdi a nemůže dobře stoupat.dobré je použít na to element vody. :-)

8 Ameline | Web | 21. ledna 2015 v 12:52 | Reagovat

[6]: Zkoušela jsem to jen pravou, zajímavé výsledky. Šlo to strašně rychle, neudržela jsem pozornost, kde jsem měla. Okamžitě pronikavě příjemný vjem oboustranně od spánku k oku. Pocit osvěžení, bezprostřední přítomnosti v očích, uvolnění se šířilo čelem a postupně celou tváří a hlavou a vydrželo cca hodinu. Pak už jsem raději nic nezkoušela. Teď opakováno, ten dojem je prostě nepopisně divnej, dokonce ani nedokážu říct, zda příjemně nebo ne, obě ruce stejně.

[7]: Vyloženě zápěstí, jak je tlakový bod, kterým zneschopníš ruku, když narveš palec mezi kosti. U "slunce" jde o popis expanze, to, že záříš, poznáš, aniž by ses musel vidět - ten charakter pocitu je prostě "sluneční". Navíc je to odraz "protoslunce" (zdroje, to jsi říkal i ty) Vodu jako vodu ve vaně, nebo její charakter?

9 Václav | 21. ledna 2015 v 20:48 | Reagovat

zdroj není protoslunce, zdroj je čistý duch, v člověku je to kundalini, vně je to univerzální kolektivní duch. čistý duch je elementem 7.čakry, 1.zeme,2.ohen,3.voda,4.vzduch,5.eter-elektrina,6. světlo a sahasrára završuje elementem kundalini celou vertikálu tvoření, teprve potom je možné rozvíjet šířku.vibrační vědomí je tedy vnímání čisté energie kundalini v čakrách, není to světlo ani žádné pocity, říká se tomu ananda-blaženost, ta vzniká vyčištěním čaker.
zlepšování-zjemnování pozornosti je klíčová věc pro vnímání, většinou člověk je zvyklý zaměřovat a udržet pozornost mimo tělo na smyslové a myšlenkové podněty a je pro něj nezvyklé udržet část pozornosti v sobě.
proto se k tomu používá meditace a očistné techniky k uvolnování napětí v čakrách.meditace viz www. čistý duch je život sám ve své nejjemnější formě :-)

10 Václav | 21. ledna 2015 v 20:56 | Reagovat

zdroj není v srdeční čakře, zdroj je v srdci a je spojen se sahasrárou, ke zdroji se nedostaneme přes 4.čakru, ale přes sahasráru do srdce. to je poslední krok na cestě. v srdci je čisté vědomí bez pohybu, v sahasráře je čisté vědomí jako pohyb-pozornost. :-D

12 Ameline | Web | 21. ledna 2015 v 21:36 | Reagovat

[9]:[10]: To mi připadá jako primárně sémantický rozdíl. Bylo by to důležité, kdyby se postupovalo podle daného plánu, což ale nedělám. V lidském vědomí je zdroji pojmově nejblíže slunce (a to, co stojí při podstatě slunce). A 4 čakra je srdce, přece se jí říká srdeční. Ano, je pravda, že světlo je jedním z posledních závojů a není podstatou, ale pláštěm. Já však zatím nemám ambici pod plášť nahlédnout, to je v mém inineráři mnohem později. Nehledě na to, že tohle všechno je v zásadě "grafické uživatelské rozhraní", jak známe z informatiky. Každý si intuitivně buduje své, ale nutně nebudou zcela totožné. Medituji ráda, ostatně až mi doběhne převod článků, plánuju se o tom trošku rozepsat. Už jen v běžné rovině má tento zvyk desítky aplikací.

13 Václav | 21. ledna 2015 v 21:45 | Reagovat

[12]:... Já však zatím nemám ambici pod plášť nahlédnout, to je v mém inineráři mnohem později...
bez motivace je to těžké :-D

14 Ameline | Web | 21. ledna 2015 v 22:17 | Reagovat

[13]: Jo no, nejdřív mám na pořadu dne takovou tu nudnou práci u základů, než si budu někde lítat. Já totiž na rozdíl od mnohých nezastávám názor, že jakékoli "osvícení" nebo cokoliv dalšího vyřeší  problémy, jen je odsune do pozadí, dojde jen k disociaci. Bavili jsme se o kolektivním podvědomí. Věřím, že tam se v podstatě děje posedlost archetypem moudrého starce (pár takových lidí jsem potkala). Což o to, on může být fajn pomocník, ale jak si člověk myslí, že se jím stal, je to malér. A to prosím i když se projevuje veskrze dobře a neproblémově. Takový člověk není celým člověkem a to si dříve nebo později vezme svou daň. Chci mít prostě jistotu, že jsem se skutečně vyrovnala se svým životem, než budu honit nějaké výšiny. Nebuduju katapult, ale kamínek po kamínku buduji most. Nekdy se těžko rozlišuje, který stavební kámen se hodí do mostu a který do katapultu, nekteré se hodí do obou. Studuju, ale nikam se necpu, mám víru v to, že jde o přirozený proces. Není náhodou, že ti skutečně moudří byli vždy ve věku mých prarodičů.

15 Václav | 22. ledna 2015 v 12:38 | Reagovat

Ti nadvědomí se snaží dominovat,chtějí udávat směr vývoje, vymýšlí svoje pravidla a v podstatě jim podléhají ti podvědomí, co se rádi podřizují, protože je jednoduší nechat se vést.Ti vědomí ví dobře, co mají dělat, nejsou ovládáni ani neovládají, drží se na střední cestě. Ti nadvědomí v podstatě produkují ty podvědomé a naopak, kde jsou ti podvědomí, najdeme i nadvědomé.
Tak se mohou nůžky rozvírat do šířky, aniž by se ještě ustanovila výška. a tu výšku ustanovují pouze ti vědomí. Jestli je někdo skutečně v té výšce, nebo není,rozliší ten nejvyšší nestranný posuzovatel, kterého ale má každý v sobě, pokud ho objeví. Na věku nezáleží :-)

[14]:

[14]:

16 Ameline | Web | 22. ledna 2015 v 15:07 | Reagovat

[15]: Jiná věc je, že jsem si prakticky jistá, že pokud bych teď, se svým přístupem, šla na skutečnou pravdivou podstatu, nemohla bych to za pravdivé považovat - protože jsem to dokázala vidět. Proto je pro mě v tuto chvíli lépe dívat se přes závoj.

Nevím, co se této hierarchie týče jsem vždycky tak nějak "propadla mezi škvírami", vždycky jsem tak nějak byla "zvláštní případ" (což se se mnou táhne celej život, ať už jako výtka nebo kompliment). Nemám vůdčí schopnosti, přesto mi říkají, že táhnu lidi, prej charisma, nevím, kde bych ho vzala... já se zase občas ráda spolehnu na někoho, kdo dokáže lidi zorganizovat a klidně se zorganizovat nechám, ale jen potud, dokud se věci odehrávají v souladu s mými hodnotami a volně odpovídají tomu, co si od toho slibuji.

17 Václav | 22. ledna 2015 v 17:10 | Reagovat

Někteří to vysvětlují tak, že každý jsme jako vagon u vlaku, který je někým tažen, a zároven táhne za sebou někoho, je jedno v které části vlaku jede.
zajímavý článek
https://dennikn.sk/22911/mysi-raj-upadok-spolocnosti/

18 Ameline | Web | 22. ledna 2015 v 17:56 | Reagovat

[17]: Velice zajímavý článek. Na tohle je určitě zajímavým meziřešením vytváření subkultur, mimochodem - nová sociální místa. Nehledě na to, že stále vzrůstá zájem o nejrůznější dobrovolnickou a charitativní činnost. Nebo zájmové či vzdělávací akce pro mladé. Vidím to všude kolem sebe a mám z toho radost. Ti, kteří si jen stěžují, jsou stejně "postiženi" jako ti, na které si stěžují, protože kdyby se vrtli tam, kde by mohli být užitečný, nikdy by ten dojem nezískali.

Jsem účastníkem všech tří proudů a je velice zajímavé sledovat, jak se angažují i lidé u kterých bys to nikdy na první pohled neřekl. Já mám v jakékoli organizaci většinou přirozenou roli toho, kdo pomáhá nově příchozím se začlenit. Ale nemám ten organizační talent, abych dokázala ukočírovat vlastní akci, tak podporuji akce druhých. Jinými slovy, sama bych si do domova důchodců nezašla, jestli nepotřebujou pomoc, ale pod oficiální hlavičkou je to hnedle něco jiného, když můžeš dělat, to co chceš a někdo za tebe vyřeší papíry a formality  :-)

19 Václav | 22. ledna 2015 v 18:57 | Reagovat

Pracoval jsem, jako dobrovolník, jeden čas jsem byl zaměstnán v nadaci tak trošku o tom vím, také ale vím, že třeba město si plní svoje sociální úkoly tím, že si drží několik charitativních organizací jako svoje rozpočtovky, což stojí šílené prostředky, místo toho, aby je dali přímo.A dobrovolníci jim vlastně dělají jejich pracovní nápln, a ještě si pochvalují, kolik ušetřili z rozpočtu. A že se na tom živí spoustu zbytečných lidí to si raději ani nebudu stěžovat O_O někdy nejsou věci tak jak se jeví :-? ale jinak je to fajn, a moc si vážím lidí, kteří dovedou pomoci :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama